Nikdy jsem nedal na školní řeči. Protože proč bych taky měl? Od toho jsou to řeči, nikdy nejsou pravda. Když jsem se tě ale na ní zeptal, nebyla jsi mi schopna odpovědět. Vyschlo ti v ústech, zrychlil se ti dech, tvé zorničky se tak rozšířily, až z tvých křišťálově jasných očí staly bezedné studny temnoty. Bylo mi tak moc jasné, že se za každou cenu chceš vyhnout odpovědi na mou otázku, která ale vůbec nebyla těžká. Stačilo se zhluboka nadechnout, otevřít ústa a vyslovit onu větu, která by pomohla nejen mě, ale také tobě. Ulevilo by se ti. Ale ty jsi mlčela jak ryba. A potom jsi utekla. Jako ostatně vždy, kdy jsem na tebe jen promluvil. Byla jsi záhadou, kterou jsem chtěl za každou cenu vyřešit. Ale nejenom to. Byla jsi mým sudoku bez jednoho čísla, mou Rubikovou kostkou bez jedné barvy, mým puzzle bez jednoho dílku. Všechno napovídalo tomu, že nemáš řešení. Já ale zbožňoval rovnice. Vybrala sis matematika.
Utíkáš mi stále,
pryč od svého krále,
nedáváš mi nápovědy,
tvé srdce bez zpovědi.
Má lásko...
Odpověz.
ČTEŠ
I Saw You Cry under the Moonlight Sky✔️
Short StoryViděl jsem tě plakat pod měsíčním světlem. A bylo to to nejkrásnější a zároveň to nejděsivější, co jsem kdy v životě spatřil.
