Netušil jsem, jestli o mně víš. Netušil jsem, jestli sis mě všimla. Netušil jsem, zda cítíš mou přítomnost stejně tak silně jako já tu tvou. Jak bych ale taky mohl, když prakticky ani nevím, kdo jsi. Co jsi za člověka. Snaha se mi ale upřít nemohla. Snažil jsem se ti přijít na kloub, jen jsi byla moc zmatená a myslím, že i ty sama ses neznala. Celé se to z počátku zdálo jednoduché, ale jakmile se ti člověk začal přibližovat, zamotala ses jako klubíčko DNA. Tvá genetická informace nešla rozkódovat, a to jsem na tebe mohl použít tolik enzymů či aminokyselin kolik jsem jen chtěl. Byla jsi pevná, držela jsi, nechtěla jsi nikoho pustit dovnitř. A potom ses otočila směrem ke mě. Tvůj pohled pevně upřený do toho mého, tvé ruce klepající se, snad zimou či rozrušením, tvé oči podlité potoky slz. Podívala ses na mě a ona otázka, která mě tížila snad už celou věčnost, konečně vyplula na povrch. Znal tě vůbec někdo? Kdo jsi byla, Novo?
Vzdálenější než kdy předtím,
své city už jen tak tak krotím,
odvrať pryč pohled svůj,
nech spadnout našich sporů kůl.
Má lásko...
Nenič nás.
ČTEŠ
I Saw You Cry under the Moonlight Sky✔️
Short StoryViděl jsem tě plakat pod měsíčním světlem. A bylo to to nejkrásnější a zároveň to nejděsivější, co jsem kdy v životě spatřil.
