Rady do větru

Imprese, žánry (2)

Napadlo by někoho, jaká je nuda, celý den proležet v posteli? Den, kdy si nemůžete ani číst, protože vám slzí oči? Ale nuda někdy přináší nápady a toto byl jeden z nich. Jde vlastně o způsob, který se podle mě dá využít hlavně na dvě věci, ale myslím, že byste mohli najít i další. Víc hlav víc ví.

1) Popisy – Když máte popsat nějakou krajinu nebo počasí, občas se stane, že nevíte, jak to zpracovat. Tady můžete čerpat. Pokud to totiž budete dělat častěji, za chvíli budete mít vlastně hotové něco jako před-popisy snad všeho.

2) Zápletky – Myslím, že by se z toho dalo něco i použít a vymyslet na ten motiv nějaký příběh. Přece jen, většinou se u toho zamyslíte i nad detaily.

A o co vlastně jde? No, napadlo mě si tak trochu zahrát na autorku impresionismu. Není to nic nového – prostě zíráte z okna a zapisujete všechno, co vás napadne nebo co se děje. Řekla bych, že nové je to akorát v tom, že vypnete kontrolu sami nad sebou. Takže se tam třeba budou opakovat slova, budete skákat od tématu k tématu a to neuspořádaně, ale překvapivě, vychází z toho docela slušný text. Rovnou vám sem hodím, co jsem napsala já, když jsem tohle vymyslela. Myslíte si, že se v naprosto nudném městě během půl hodiny nemůže nic stát? Tak sledujte. Psáno přesně od 16:35 do 17:05. Nazvala bych to Lov hvězd. Dovolila jsem si to i oglosovat. Zkuste si váš hotový text také třeba s nějakým odstupem oglosovat, mohlo by vám to ještě více pomoct.

V těchto podzimních dnech se stmívá až moc rychle. Světlá obloha se přelévá do tmavě modré. Na západě se mísí s oranžovými pruhy – zbytky zapadajícího slunce. Pátrám po prvních hvězdách, ale ještě nevyšly. Zato již vidím srpek luny.

Do místnosti vane ledový večerní vítr, který jemně zvedá záclonu. Mohu slyšet vzdálený zvuk projíždějících aut a hukot nedaleké továrny. Když tak přemýšlím, možná bych již viděla hvězdy, kdyby je nepřekrýval smog. (A tady jde vidět ta ztráta sebekritiky)

Právě se rozzářily první lampy ve tvaru luceren. Nejprve se zažehlo mdlé tyrkysové světlo, které se poté změnilo v řezavou sytě oranžovou barvu. Nyní jasněji vidím, že v několika oknech okolních domů také lidé svítí (Lidé svítí? Máme z toho sci-fi.). Copak asi dělají ti, kteří mají zhasnuto? Spí? Dívají se na televizi? Povídají si?

Právě kolem rychlostí blesku proletěl holub a sedl si na vnější parapet. Jeho šedé peří je lemováno nachovými okraji. Netušila jsem, že jsou holubi tak krásní. Poposedla jsem si a on odletěl. Asi jsem ho vyděsila. (Respektive, viděsila, ale nedokážu to tady dát s takovou pravopisnou chybou. Stejně jako bez odstavců, jak je to původně.)

Lampa nejblíže mému oknu začala zhasínat a zase se rozsvěcovat asi v intervalu dvaceti sekund. Od té doby, co nám lampy vyměnili při stavbě nového parkoviště (Tady jsem si nemohla vzpomenout, co to vlastně tehdy stavěli, takže je tady přeškrtnutý dům a chodník), se to děje neustále.

Kolem právě rychle prošli tři lidé – muž, žena, holčička. Nasedli do tmavě zeleného auta. Vidím další ženu. (A tady jsem to přestávala stíhat zaznamenávat.) Kouří. Právě vyhodila smetí do popelnice a odešla. (To zní jako z nějaké detektivky.) Rodina v zeleném autě (A po malé vsuvce se vracíme k rodině. Čest a sláva správnému uspořádání textu.) nastartovala a odjela.

Již se značně setmělo. Tmavě modrá na obloze začala převažovat. Rozsvítilo se další okno žlutého domu. Pod okny prošla další žena. Měla tašku a kabelku. Její oblečení bylo od hlavy až k patě černé.