SHERLOCK
Seděl jsem na tvrdé matraci se zavřenýma očima a bradou opírající se o své ruce. Jsem tady zavřený se svým největším nepřítelem. Svými vzpomínkami. Chybí mi. Otevřel jsem oči a zadíval se na svůj odraz na skle. Vlasy jsem měl rozcuchané a kruhy pod očima mi ještě ztmavly. Oči jsem měl zarudlé a lesklé od slz. Podíval jsem se na své ruce. Pokrývaly je jizvy od škrábanců, jak jsem dopadl na silnici. Roztáhl jsem prsty a prohlédl si své ruce pozorněji. Co bych dal za to, kdybych je mohl spojit s těmi Johnovými. Propletl jsem si prsty. Zkusil jsem si, třebaže jen na chvíli, představovat že je se mnou. Že sedí vedle mě a že ten kdo mě drží ruku, nejsem já sám. Zavřel jsem oči a stiskl rty. Bolelo mě srdce, nebo spíš to místo, kde kdysi srdce bylo. Před tím, než se roztříštilo na střípky, které odnesl vítr.
,,Pane Holmesi , představoval jsem si vás vyššího." uslyšel jsem nepříjemný jedovatý tón. Nadechl jsem se a otevřel oči. Za průhlednou stěnou stál doktor v bílém plášti. Naklonil jsem hlavu a zkoumavě si ho prohlédl.
,,Pod polštářem máte fixu, psát přece umíte." Povzdechl jsem si a vytáhl zpod polštáře fixu. Udělal jsem těch několik kroků ke stěně a napsal co jsem nemohl vyslovit.
,,Byl jste v tom pokoji, když se John probudil"
,,Výborně pane Holmesi, vždy jsem obdivoval vaši paměť." zasmál se doktor. Úsměv mu jako na povel zmizel z tváře.
,,Víte proč jste tady?" zeptal se. Narovnal jsem se a naklonil hlavu na stranu. Není na něm vůbec nic, nic co by mě mohlo dovést k jakékoliv dedukci. Lehce jsem se zamračil. Doktor se pousmál.
,,Jste tady, protože už před týdnem jsem navrhl primáři, aby vás sem přesunul. Zajímavé co všechno lidé udělají za peníze. Jste tady, protože jsem to tak chtěl."
,,Proč?"
,,Znáte Pollardův zákon vývoje?" Zavrtěl jsem hlavou. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.
,,Je to věc rozšířená jen mezi lidmi určitého..říkejme tomu vyznání. Jedná se vlastně o několik vět, z nichž se jen jedna týká vás. Vyniká-li jeden jedinec, z řad ostatních, ať už jakkoliv výhodně pro okolí, nejedná se o krok vpřed, nýbrž o pokažený článek řetězce, který je nutno opravit či úplně odstranit." Couvl jsem o krok zpět.
,,Vidím, že mě chápete pane Holmesi. Nejdříve, musím ale najít, kde přesně se ve vaší DNA naskytla ta chyba, abych ji mohl opravit. Těmi hadičkami vám do těla proudí tekutina, která vám blokuje myšlení. Během několika týdnů z vás udělá jen prázdnou stránku. Jistě jste si již všiml, že se vám třesou ruce." Podíval jsem se na své ruce, opravdu třásli se mi, jako bych mrznul.
,,To je první příznak. Zbývají vám už jen tři týdny. Až přestanete vidět barvy budou vám zbývat už jen dva, až nebudete moct chodit, bude vám zbývat jen jeden. A konečně, až budete už jen ležet v naprosté tmě, bude už pozdě." Udeřil jsem pěstí do stěny na místo za kterým stál muž s hadíma očima. Stěna můj úder slabou rukou ale jen neškodně odrazila. Doktor se zasmál a zhasnul světlo v celém tom obrovském prostoru. ,,Sladké sny pane Holmesi." rozloučil se a já už jen slyšel klapání jeho podrážek o podlahu. Zvedl jsem svoji ruku a položil ji na chladnou stěnu. Všechno jsem zkazil, Johne. Odpusť mi prosím.
