JOHN
Sherlocku, no tak. Tohle musí přece vyjít. Je to dostatečně šílený. Těkal jsem pohledem z jednoho pacienta na druhého a doufal, že uvidím ty jeho výrazné lícní kosti, roztomile kudrnaté vlasy a zářivé oči. Sherlocku, prosím. Zástupy lidí vybíhajících z nemocnice se začaly tenčit. Lékaři připravovali ty nejvážnější případy na převoz do jiných nemocnic a já? Modlil jsem se v boha, který nemohl existovat. Protože jaký bůh, se jen nečině dívá na rozpadající se srdce milujících? Z oken nemocnice se ozvaly výkřiky několika posledních lidí, kteří v budově zůstali. Na střeše nemocnice se objevil muž v bílém plášti. Postavil se na nízkou zídku a podíval se na desítky lidí, kteří na něj vyděšeně zírali. Připomnělo mi to zase ty bolestné vzpomínky.
,,Sbohem Johne" uslyšel jsem v hlavě jeho hlas. Ne. A pak jsem uslyšel ten zvuk. Jediný krátký zvuk, který prořízl vyděšené ticho které kolem mě nastalo. Výstřel. S vytřeštěnýma očima jsem sledoval bezvládné tělo jak se řítí ohromnou rychlostí na betonovou dlažbu. A pak ticho vystřídal pohyb té masy lidí, která se vrhla k mrtvému muži na zemi. Z nemocnice vyběhli poslední lidé a přidali se k obrovskému kruhu lidí okolo oběti. Zůstal jsem stát sám uprostřed prostranství před nemocnicí. Nevěděl jsem, kam se poděly Max se Susan, ale předpokládal jsem, že jsou také tam. Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy. Nemít naději je strašné. Ale mít ji, důvěřovat ji srdcem a potom ji ztratit je mnohem horší. Poslední střípky mého srdce, které ještě držely u sebe se od sebe oddělily a propadly do temnoty, kde kdysi bylo srdce, které patřilo jen jemu. Je konec. Už ho nikdy neuvidím. Není tady. V hlavě mi teď stanula jediná otázky. Proč? Proč jsem se s ním tehdy pohádal? Dělal mi přece i horší věci. Chyběl jsem mu, tak moc jsem mu chyběl. A přesto se mnou nemohl promluvit ani jedno slůvko. To on byl ten kdo uvnitř zemřel. A to já jsem vrazil dýku do jeho neviného srdce. To já jsem tam teď měl ležet na zemi mrtvý. To já se měl tehdy vrhnout z té budovy. Možná bych mu tím způsobil menší bolest, než slovy, které jsem ten večer vyslovil. Co na tom, že on mě má jen jako přítele. Já ho miluju. A takhle se milující nechovají. Sklonil jsem pohled ke svým rukám a olízl si horní ret. Tak málo stačilo a skončilo něco tak pevného jako vztah mezi námi dvěma. Jak si potom můžu být jistý, že mě udrží mé slabé nohy? Že se pode mnou nepropadne zem? Když i něco tak pevného se mohlo tak rychle zničit.
,,Johne" uslyšel jsem slabý hlas. I mé podvědomí už se mnou hraje tuhle špinavou hru. Podíval jsem se na zem a všiml si dlouhého stínu. Váhavě jsem zvedl pohled nahoru. Upustil jsem obě své berle. Nadechl jsem se. Stačil mi jediný pohled na to, abych se utopil v jeho nádherných očích.
,,Sherlocku" zašeptal jsem a sevřel ho v objetí, po kterém jsem tolik toužil.
