SHERLOCK
,,Vidím, že jste si našel vlastní zábavu" prozvučel mé vězení hlas, který jsem už po prvním setkání začal nenávidět.
,,Psal jste to zrcadlově." poznamenal. Stále jsem se na něj nepodíval.
,,No tak. Snad nejste uražený pane Holmesi." Podíval jsem se na něj se znechuceným výrazem.
,,Měl byste být šťastný. Ani ne za dva týdny skončí tohle vaše trápení. Přestanete si uvědomovat naivitu lidí kolem vás. Budete žít ve svém vlastním světě. Ve věčné tmě." Co je to za život, když jste jen prázdnou schránkou? K životu patří doufat v nemožné a snít o milovaných. Jenže, ve tmě bez toho hlasu, který vám zní v hlavě. V té věčné tmě, něco jako sny neexistuje. Vlastně ani existovat nemůže. Zmízí vzpomínky a s nimi i ti, na které jste s láskou vzpomínali a snili o nich.
,,Stále vám není do řeči co?" zeptal se muž v bílém plášti a roztáhl svá ústa do širokého úsměvu. Odvrátil jsem od něj pohled a zavřel oči.
,,Tik, tak, tik, tak. Slyšíte pane Holmesi? To vám utíká čas." Povzdechl jsem si a spojil si prsty pod bradou.
,,Dnes, zítra pozítří..-" Zatnul jsem zuby a spěšně vstal. Došel jsem na slábnoucích nohách až ke skleněné stěně. Zadíval jsem se muži před sebou do očí. Přivřel jsem oči a zhluboka se nadechl.
,,A pak konec" Sebral jsem ze země fixu, kterou jsem tam před pár dny upustil.
,,Když je nevyhnutelný konec blízko, není třeba počítat dny." napsal jsem na stěnu.
,,Blízkost konce ve vás probouzí filozofa." řekl muž s úsměvem. Přejel jsem dlaní po skle a smazal tím nápis. Jedním z posledních lidí na světě, kterým bych chtěl být je filozof. Utápět se ve svých vlastních myšlenkách a měnit každou maličkost v citát o pěti řádcích. Když tak o tom přemýšlím, možná už jím jsem. Nedokázal bych psát o životě. Život je něco o co nechcete přijít, když vám to má být sebráno a něco co byste ve chvílích, kdy ho máte dostatek nejraději zahodili. Lidé říkají, že ti, kteří páchají sebevraždy jsou slabí. Možná ale byli jen dost silní na to, aby pochopili, že bez konce nemá život smysl. Každý máme daný ideální okamžik, kdy zemřít. Oni ho možná jen našli dříve, než ostatní. Co když ten můj ideální okamžik nastane za těch dvanáct dnů? Sklonil jsem pohled ke svým dlaním. Na levé ruce jsem měl do žíly zabodnutou infuzi. Před týdnem jsem ji zkusil vytáhnout. Během půl hodiny se dostavily abstinenční příznaky. Nedokázal jsem je sám překonat. Stal jsem se závislým na látce, která mě zabíjí. Povytáhl jsem si rukáv bílého obleku a podíval se na své jizvy po jehlách. Kolik jich přibilo za ty dny, kdy jsem byl sám ve svém bytě a musel se dívat na jeho prázdné křeslo? Nikdy mi nedošlo kolik jich vlastně je. Kolik asi vpichů by dokázalo vyrovnat tu hroznou bolest, kdy jsem se na něj nemohl dívat, kdy jsem ho nemohl udivovat svými výkony jen proto, abych viděl jeho úsměv? Nejsou to desítky, ani stovky. Nejsou to ani tisíce, nebo miliony. Jsou to miliardy. Miliardy nul za miliardami číslic. Bolest by se měla měřit podle toho, kolik jehel si musíte zabodnout do žil, aby jste ji už necítili.
Něco se mi na tom fanartu strašně moc líbí.
