Nečekaná Volba(2.díl)✔

6. Nemoc

Vzbudily mě sluneční paprsky, které si hledaly cestu do pokoje.
Rozhlédla jsem se po místnosti.
Hodiny ukazovaly dvanáctou hodinu odpolední.
Na terase někdo stál.
Vstala jsem z postele a i když jsem v tu chvíli myslela, že mi bouchne moje hlavinka tak nějak jsem se dobelhala k terase.
Na terase stál Dyl a usmíval se. Byl opřený o zábradlí a kochal se okolím.
"Ehmehmehm."
"Dobré ráno princezno moje." až mi z toho poskočilo v hrdle
"Dobré poledne. Proč nejsi na obědě?"
"Hlídám tě."
"Jako vážně? Ty mě? No teda to už jsme na tom teda hodně špatně."
"To teda asi jo." Přistoupil ke mně a položil mi ruku na čelo.
"Celá hoříš. Měla by sis lehnout."
"Ne to teda ne." Jenomže to se mi zamotala hlava a podlomily nohy.
Dylen mi okolo ramen obtočil jednu ruku a druhou mě vzal pod koleny.
Položil mě s lehkostí na postel a přikryl mě.
"Jsi tak paličatá Ad."
"To máme společné..."
Probodl mě pohledem, tak jak to umí jen a pouze on. V tu chvíli jsem si všimla jeho vrásky na čele a nadzvedlého obočí.
Bylo to komické. Musela jsem se zasmát.
Jenom nade mnou pokroutil hlavou a někam odešel. Docela mě to mrzelo.
Je to zvláštní, ale je to tak.
O několik minut později se tu Dyl objevil znova s talířem polévky a hrnkem kakaa.
Aha tak on má nařízení mě i krmit.

"Nesu ti oběd a kakao, přímo ode mě."
"Jestli jsi vařil i tu polévku tak ji konzumovat nemám v plánu."
"Ne to kakao jsem vařil, ale tu polévku ne."
"Myslím, že to ani neumíš."
"Budeš se divit, ale umím."
"Tak to teda nevím."
"Tvůj problém."
Na stolek mi položil polévku a kakao a opět se vrátil na předchozí místo.
Ani jsem se nenadála a místo vedle mě na mé posteli bylo obsazené. Všimla jsem si toho v momentě, kdy se vedle mě prohla postel.
"Co teď máš v plánu? Zapíchnout mě?"
"Jo, to je dobrý nápad." Pronesl se značným sarkasmem v hlase."To rovnou můžu říct, aby mě popravili..."
"Tak to nevím. Kde je vůbec Clare a Andy?"
"U nás doma. Ostatně tebe to taky čeká."
"Už se těším." Ironie z mého hlasu jen sálala.
"Jo vždyť já taky." Pronesl s dávkou humoru a usmál se tím jeho kouzelným úsměvem.
"Měla bys ale spát."
"Nemůžu."
Na to reagoval tak že mi okolo ramen a břicha ovinul jeho silné paže a přivinul si mě do své náruče. Šlo z něho teplo a vůně, což mělo za důsledek mé usnutí.

******************************* 
Dylen:

"Potichu."
"Už jsem jí i zbalila Dyle. Zbývá ji jen vzbudit."
"Dobře Sofie."
"Bude naštvaná Dylene."
"Měli jí to říct."
"Jo, to měli."

"Co jste mi měli říct?"
A sakra... Nejenom, že neví nic o zítřejší svatbě, ale taky neví o tom, že dneska odjíždíme domů.
"Adele. Dnes odjíždíme. Zítra se budeme brát."
"Dobře."
Tohle bylo horší než jsme si myslel odešla do pokoje a byly slyšet jen tlumené vzlyky.
"Sof?"
"Ano?"
"Myslíš, že se někdy my dva na něčem dohodneme, budeme se mít opravdu rádi a dokážeme mít dítě?" V tuhle chvíli jsem si nebyl ničím jistý. Jen jsem věděl, že bych měl jít za mojí budouci ženou a utěšit ji. Na chodbě jsem narazil na Sama. Mrkl na mě a vešel k ní do pokoje.
Vím, že se to nemá, ale celou dobu jsem stál za dveřmi.