Nečekaná Volba(2.díl)✔

9. Řeka a svatební noc

"Kam to jedeme?"
"K řece."
"Co budeme dělat u řeky?"
"Uvidíš..."
"Nesnáším překvapení!"
"Není to překvapení."
"Ehhh. Ach bože."
"Vím, že jsme úžasnej a nenahraditelnej, ale že jsem bůh mi nikdo neřekl. Takže... dík za zvýšení ega."
"Se nedivím..."
"Co?"
"Ale nic jen opět přemýšlím nahlas."
"Docela tím trpíš, jak tak koukám."
"No jistě." Sarkasmus ze mě jen srčel.
"Každý má něco. A už tu jsme."
"Jo. Dobře."

Zastavili jsme u řeky. Kousek odsud byla malá chaloupka. Už byl večer, ale na řece byl odraz měsíce a všechno tu žilo.
"Je to tu nádherné."
"Proto jsem tě sem vzal."
"Děkuji."
"Za to neděkuj."
"A co tu budeme dělat?"
"Půjdeme si zaplavat."
"Co?"
"Copak neumíš plavat?" Na jeho tváři panoval škodolibý úšklebek, který mě tak moc dokázal naštvat a Dyl to moc dobře ví.
"Umím. Ale je večer a zima. Řeka určitě nebude teplá."
"To nezjistíš, když to nezkusíš."
Sundal si košili a boty. Ani jsem se nenadála a stála jsem před ním jen ve spodní košili.
"Hej, co to děláš?"
"Snažím se tě dostat do té ledové vody."
Vyskytla jsem se v Dylenově náručí a za několik sekund i v ledové vodě po boku s mým manželem. S mým neskutečným, úsměvavým manželem.
"Je to ledové."
"Jo já vím."
"Jseš hrozný Dylíku, víš to?"
"Ne, protože ty jseš hrozně milá a závidíš mi mou neodolatelnost."
"Jo přesně tak já tě totiž úplně miluju."
"Budu to brát tak, že to není ironie. Možná, protože tě mám poměrně rád."
"Jo tak to jsem poctěna."
Ještě chvíli jsme plavali a navzájem se strkali. Jenomže to by nesměla být bouřka.
"Pojď." Dylen mě vzal za ruku a táhl mě z vody.
"Kam jdeme?"
"Do tamté chalupy." Odpověděl jakoby nic.
Tiše jsem se usmála a pokračovala v cestě za Dylem.

Chalupa byla moc hezká.
Dylen dal do krbu dřevo a zatopil v něm.
Před krbem myl obrovský chlupatý koberec.
Sedla jsem si na koberec a hladila jemné chlupy na koberci.
"Tady budeme spát."
"Dobře."
"Možná by jsi se mohla převléknout, aby jsi se nenastydla."
"Nemám co..."
Dylen otevřel malou skříň a vyndal velkou košili, která podle všeho patřila jemu.
Usmál se a podal mi ji.
"Já potřebovala bych, aby jsi mi rozvázal tu šňůru vzadu. Myslíš, že by jsi mi pomohl?" Cítila jsem se trapně, ale prostě to jinak nešlo, sama si šňerovačku nerozvážu.
Dylen se na mě podíval a kývl.
Otočila jsem se k němu tedy zády a čekala.
Jeho prsty pomalu rozvazovaly šňůrky a tak mě nrchtěně hladily a šimraly po pokožce na zádech.
"Už jsou rozvázané. Otočím se, aby jsi se mohla převléct."
"Děkuju."
Dylen se otočil a tak jsme si svlékla promočené šaty a kalhotky. Oblékla jsem si velkou košili a i s přikrývkou položenou na na židli jsme si lehla na koberec. Dylen se mezi tím otočil a ulehl vedle mě. Byla mi taková zima až jsem se třepala a drkotala zuby jako o život.
"Je ti zima zlato?"
"Jo."
"Pojď ke mně."
Bylo u něho takové teplo. Na jeho nahé hrudi se leželo lépe než na polštáři. Cítila jsem jeho teplo, jak mu bilo srdce. Byl to neskutečný pocit.
Pocit bezpečí, lásky, něhy.
Políbil mě na ústa. Nebránila jsem se, proč taky.
Jeho rty byly tak teplé a měkké, že jsem tomu nemohla uvěřit. Byl to sen. Krásný sen, který jsem právě prožívala.
"Miluju tě Adele a to se nikdy nezmění."
"Já tebe taky miluju i když jsi ten největší narcis, jakého jsem kdy potkala."
Jeho ruce začaly bloudit po celém mém těle.
Svlékl mi košili a začal mě líbat po celém mém těle. A tak se naše těla spojila v jedno.