Nečekaná Volba(2.díl)✔

7. Svatba jako z pohádky

Adele

Sedím v kočáře a psychicky se připravuji na zítřek. Zítra si vezmu muže na kterého padla má nešťastná volba. I když možná jsem si vybrala dobře. Těžko říct, protože se skoro vůbec neznáme. Svatbu budeme mít společně s Clare a Andíkem, mým milovaným bratříčkem. Přijedou i naše rodiče se Samem a Sofii. Tetička Suzanne a strýček Chris s jejich dětmi. A dál už nevím...
Naproti mně sedí Dyl a pořád si mě prohlíží. Nejspíš je hluboce potopený do svých myšlenek.
Po chvíli se, ale ozve.
"Ad?"
"Co je?"
"Nebuď naštvaná. Víš stejně by to jednou přišlo."
"Nejsem naštvaná, ale zklamaná."
"Čím?"
"Mou rodinou."
Přesedl si vedle mě a pohladil mě po tváři.
Jeho ruka na mé tváři, ale pořád klouzala sem a tam. Otočila jsem se směrem k němu a následně jsem uviděla jeho starostlivý výraz.
"Adele. Notak oni to nemysleli zle. Mohla jsi si přeci vybrat."
"Jenomže jsem to nechala na náhodě. Všechno tohle je pouhá náhoda a osud."
"Ale notak. Pojď ke mně."
Přivinul si mě do jeho otevřené náruče, byla pevná a příjemná.
"Děkuji."
"Není za co. Nějak spolu vycházet musíme."
"Ne děkuju za to, že jsi to ty."
"Kdo jiný?" Šibalsky se na mě usmál."
"Zas tak vysoké ego mít nemusíš."
"Jo dobře. Ale jsem nenahraditelný."
Na to jsme oba propadli záchvatu smíchu.

Ani jsme se nenadáli a už jsme byli přes mým budoucím cvokhausem.
Dyl mi pomohl ven z kočáru a oblékl mi jeho kabát, protože tu byla větší zima než u nás a taky už byl večer. Chytl mě za ruku a vedl dovnitř.
Překvapilo mě to. Najednou byl tak milý, pozorný, vtipný a já nevím, co ještě.
Když jsme přešli přes všechny stráže a zavřeli jsme za sebou dveře pocítila jsem příjemnou atmosféru. Bylo tu hezky.
"Všichni už spí. Pojď se mnou ukážu ti naši ložnici."
"Dobře."
Následovala jsem ho na každém kroku.
Když jsme konečně došli do naší ložnice, nevěřila jsem svým očím. Byla to obrovská místnost, která měla na zdech modrou barvu.
Na stropě videl obrovský lustr.
Půlka boční stěny do zahrady byla celá prosklelná a další půlka byla s třemi okny, ne úplně prosklená.
U oken byla manželská postel s nebesy.
V pokoji leželo pár váz plných růží a gerber.
Dylen stál za mnou a pozoroval mě s jistým pobavením.
Na jedné stěně byl pověšený obraz s dívkou.
Pohledem jsem zavadila o Dylena.
"To jseš ty."
Né to snad ne.
Tady ten maloval otec sám. Byl moc hezký, ale už je to pár let. Z očí mi ukáplo pár slz.
Dvě silné paže se mě obmotaly okolo boků.
Dyl mi položil hlavu na rameno a jemně se mnou houpal. Pomohlo to. Otočila jsem se na něj celým tělem a pohladila jsem ho po jeho hnědých vlasech, které mu trčely do všech stran.
Naklonil se ke mně a políbil mě.
"Na tom obraze jsem o pár let mladší."
"Jo je ti tam šestnáct."
"Je to nespravedlivé."
"Není. Koukej." Ukázal na obraz na druhé straně té samé stěny. Visel tam jeho portrét. Také byl starší.
Objal mě a nahnul se k mému uchu.
"Vidíš." Na to jsme se rozhodli jít spát.
Převlékla jsem si šaty na spaní a zamířila do postele. Za chvíli se ke mně přidal i Dyl, který si mě přitáhl do svého objetí.
Takhle jsme usnuli a ani nevím jak.