Too young to care

39. Everybody has a chapter they don't read out loud.

Terrence:

Uraženě jsem si sedl vedle Felixe do Kellyho nablýskaného Range Roveru a pokusil se ignorovat, že to auto odcizil.

„Kdyby se Kelly ptal, tak jsem nemohl moje auto nastartovat," objasnil mi Felix naší situaci a já povytáhl obočí. Zamyslel jsem se nad Felixovým taktéž nový a pořádně drahým autem a zavrtěl zdeptaně hlavou.

„To auto je bez jediného škrábnutí, Felixi. Kendall to ví, není pitomec," upozornil jsem.

„Drž hubu, Terrencei!" pronesl už naštvaný. „Jen se projedu."

„Dělej si co chceš, Felixi," zabrblal jsem už smířený s mým osudem. „Budeme oba mrtví, ale dělej si co chceš."

„Jsi hrozně otravnej kluk, víš to?" Tikl po mě očima a vzápětí se usmál. Zmáčkl na ovladači tlačítko pro otevření garážových dveří a spokojeně vyjel ven bez jediného tíživého pocitu z toho, co právě provedl. Felix by v těchto ohledech většinou prostě Felix. Ten Felix, kterému bylo všechno jedno a následky jeho činů opomíjel tak rychle jako si je uvědomoval. Žil si na vysoké noze, vlastně jako každý z nás. Měli jsme to štěstí, že jsme se narodili do dost slušně zabezpečených rodin. Nemuseli jsme se tedy nikdy obtěžovat maličkostmi obyčejných lidí jako je například to otravné šetření. Řekli jsme si, že to chceme a do dvou dnů jsme to taky měli, i kdyby naše přání byla velryba. Ukazovalo se to na nás ve všech směrech. Jediný z nás neměl limity, pouze jsme se lišili ve smýšlení. Někteří si to uvědomovali více než ostatní. Felix patřil mezi ty, kterým to bylo vlastně jedno. Dokázal si sice dovolit auto za skoro dva milióny a jezdit nakonec nějakým jiným, ale nikdy s tím nikoho významně neobtěžoval. Já si svůj život vychutnával do posledního doušku. Mohl jsem si žít bez rodičů se svými nejlepšími přáteli ve slunném Los Angeles a neobětovat na to jediný dolar. Žil jsem z toho, co mi dali rodiče. Sice si pomalu nepamatovali moje jméno, datum narození či moji oblíbenou barvu, ale když jen tak dostanete modré Lamborghini a vaše oblíbená barva je červená, je vám to upřímně jedno.

„Komunikuj se mnou," ozval se už ne tolik spokojený Felix a pohnul zpětným zrcátkem, tak aby to vyhovovalo jemu. Jeho výhodou bylo to, že nebyl výškově tak daleko od Kellyho, ale zároveň ani od Jasea, takže mohl krást věci naprosto komukoliv. Jestli někdo z nás měl opravdu výraznou vadu, byla to výška. Valná většina z nás byla prostě tak trochu zakrslá. I když jsem měl pouze trapných 175 centimetrů, patřil jsem k těm vyšším.
Přehnaně hezký brunet, který mě snižoval sebevědomí každým svým úsměvem, nemohl přemoct své mužské pudy a sledovat vozovku místo dívek procházejících po chodnících.

„Soustřeď se, Felli," luskl jsem mu před obličejem, aby se probral.

„Soustředím."

Skyler:

„Je docela zima, že?" zastavila jsem u kraje silnice a křikla po klepajícím se naštvaném stvořením.

„Uhádlas."

„A nechtěl by si náhodou svést?" zeptala jsem se provokativně a otevřela dveře spolujezdce. Beze slova obešel auto. Se značným znechucením se usadil vedle mě.

„Není to zrovna Porshe, ale jezdí jako ďábel," zasmála jsem se.

„Myslím, že kdyby si to nekoupilo, tak by ho hodili do šrotu," poznamenal chytře a zavřel skřípající dveře.

„Stálo zhruba jako tvoje boty," objasnila jsem situaci při pohledu na jeho viditelně zbytečně drahou obuv. Haydan byl celkově viditelně nějaký moc drahý. Od hlavy až k patě byl posetý logy značek, které si normální teenager rozhodně dovolit nemohl Pomalu, ale jistě jsem pochopila, co na nich mé spolužačky viděly. Mladí, hezcí a bohatí- co víc děvče v 17 potřebuje?