STRÁŽCE

32. To se nesmělo stát

Bylo krásné a slunečné ráno. A také víkend, kdyby bylo všechno v podobě, byla bych buď v práci, nebo na pláži s Jess.

Jenže to je jenom představa, sedím v křesle a koukám na film, vedle Delona. Na chvíli jsem vylezla z pokoje. Film Duch jak se jmenoval, byl hrozně smutný, ale krásný. Chránil svou lásku i po své smrti.

Chtěla jsem jít dělat oběd, ale najedou se rozrazili dveře a už zde,všechno létalo. "Annie, schovej se," vypískl Delon a já se schovala za gauč.

Pořád se střílelo, a najednou jsem uviděla Delona s kulkou v hrudi. Vykřikla jsem zděšením a strachem. Najednou mě kdosi držel za ruce, ale já se spírala a křičela o pomoc.

Zalepili mi ústa, a ruce svázali. Měla jsem dobrovský strach, klepala jsem se. Jeden ze svalnatých chlapů, si mě přehodil přes rameno, jako bych byla jen pytel brambor. Kopala jsem kolem sebe spírala se, co to šlo, ale neměla jsem šanci, proti takovému silnému mizerovi.

Hodili mě do auta a okamžitě s kvílením pneumatik se rozeli. I v autě jsem jim všechno znepříjemňovala. Povedlo se mi jednoho z těch hajzlů, kopnout do nejcholostivějšího místa. Do rozkroku. Chlap vypískl bolestí, ale jednu mi vrazil.

Jeli jsme dlouho, nevím jak dlouho. Pořád jsem se spírala a mlátila kolem sebe, co to šlo. Bylo vidět, že únosci pomalu ztrácí trpělivost.

Chlap vedle mě, vytáhl zbraň a přiložil mi ji ke spánku a pevně mi ji přitiskl k hlavě. "Tak už dost slečinko, Garsiovi to vadit nebude, tomu věř, když ti tu teď a tady, vystřelím mozek z hlavy," řekl mi. Ledová hlaveň zbraně mě doslova pálila na hlavě, klepala jsem se, plakala a jeho výhružka na mě zabrala. Klepaly se mi kolena, slzy mi tekly proudem. Nejspíš nastala moje poslední hodinka.