KIDS• Avengers (Kate3)

16. Iron man, Lhář a Otec

Nejsem na sebe zrovna pyšná, ale řeknu vám, že se mi už dlouho nepodařilo nic napsat. Tohle je první vlaštovka. No a důvodem je škola. Říkáte si možná, že škola zabere jenom pár hodin a pak nějaké to učeníčko, ale já jsem se dostala pod takový tlak, že cokoli jsem ve volném čase dělala, byla jsem v hrozném stresu, že bych měla dělat něco do školy, i když to nebyla pravda. Takže jsem vždycky začala psát, ale pořád jsem koukala na hodiny. A nic z toho nebylo.

Konkrétně k dílu. Na ten taky nejsem zrovna pyšná, ale mám pro vás jednu zarážející zajímavost, dýněčky. Zatím je KIDS skoro stejně dlouhý jako celá první kniha! A to jsme teprve na úplném začátku!!! o_o Ráda bych hodila přirovnání, které by mě lehce ospravedlnilo z těch velkých pauz, že KATE jsem přeci psala... a pak mi došlo, že KATE byla napsaná za měsíc, takže nic. :D

Snad se bude i tak líbit, má to asi 2100 slov a další díl je asi z 1/3 hotový. :)

Písnička je asi ze 70% náhodná, refrén poměrně sedí, ale hlavně mě bolí hlava a po hodině vybírání na to nemám dále nervy :D takže... možná už jsem ji někdy použila idk.

*Kate – 3 dny od ostrova – Oliverův byt*

Občas je třeba zůstat v posteli trochu déle. Bořit hlavu do polštáře, zatímco necháváte své myšlenky volně splývat v logické celky. Sledujete zářivý obdélník na zdi, jak se s východem posunuje ke stropu, a řešíte životní otázky - kým jste byli, kdo jste nyní, kým se chcete stát. Kdo je skutečný přítel, kdo pouze známý a kdo skrytý nepřítel. Protahujete si ospalé svaly a točíte se pod dekou, protože neznáte odpovědi na otázky, kterých je čím dá více. V jeden moment je frustrace tak silná, že odvoláte předchozí prohlášení, že je třeba tohle třeba občas podstoupit, a vyskočíte z postele na tvrdý koberec cizí ložnice.

Nedá se říct, že bych se vyspala zvlášť dobře. Poslední dobou mám lehké spaní, takže mě probudila sanitka v pět třicet, o půl hodiny později Oliverův budík, potom si dělal kafe v kávovaru, který zněl spíš jako parní lokomotiva než elegantní doplněk domácnosti a o půl osmé vyšlo slunce. To už jsem neusnula vůbec. Ovšem i těch pár hodin odpočinku mi pročistilo hlavu a já byla přesvědčená, že nic nebude tak horké, jak jsem se včera domnívala. Došourala jsem se do kuchyně a začala si dělat kafe ve zmíněné lokomotivě.

Když jsem se otáčela, periferně jsem zahlédla své jméno. Trochu překvapená tou skutečností jsem se otočila k lednici. Zářil na ní zelený papírek připevněn magnetkem ve tvaru podprsenky. Nevím, co na to říct.

Stálo na něm: Kate - peníze na stole. Jídlo není. Klíč vedle dveří.

Vedle textu byl namalovaný smajlík s hrbolatým úšklebkem. Usmála jsem se, Oliver je štědrý člověk a vsadím se, že ty tři dolary dvacet osm centů na stole jsou veškeré peníze, které u sebe měl.

Kafe, sprcha, přecházení v županu... bylo to jedno z nejnormálnějších rán za poslední týdny. Tedy, dokud jsem se nezastavila u zrcadla. Byl to děs, celý můj obličej byla jedna velká únava. Kruhy pod očima, odevzdaný výraz a tváře úplně bez barvy. Dokonce i mé duhovky, které se po setkání s kameny nekonečna změnily na něco téměř živého, na mě hleděly se zlatavým chladem.

První mě napadlo, že je tu určitě špatné světlo, ale jenom jsem si to nalhávala. Moje tělo přestávalo ten stres zvládat. Pokud si chci udržet výraz před přáteli i nepřáteli, budu potřebovat funkční šupiny. Navíc, kdo to kdy viděl, aby se Kate dcera Starkova a zachránkyně Asgardu bála jít v noci na ulici? Musím zajít k Tonymu a opravit si centrální desku.