KIDS• Avengers (Kate3)

33. Mezi děvčaty

ATLANTIK – ÚTĚK – SVATBA – BEZPEČNÝ DŮM

*Kate – bezpečný dům, neznámo kde – DEN 1*

Občas se mi stane taková věc. To si takhle sedím před krbem, srkám horký čaj, zírám do ohně a poslouchám své přátele, jak vzrušeně porovnávají Harryho Pottera a Velkého Gatsbyho. Nemůže být větší pohoda... jenže pak to přijde. Mám chuť na koko čoko tyčinku.

Nejdřív je to jenom bledá myšlenka, že by teď nějaká bodla. Po chvíli si uvědomím, že si představuji, jak by se ten kokos krásně drolil na jazyku. A už to začíná jít z kopce. O pár minut později už nevnímám hovor a přemýšlím, jestli jsem ji v kuchyni náhodou neviděla, možná na stole, možná na parapetu... celé tělo už mě svědí touhou po čokoládě – musím něco najít, nebo nepřežiju noc.

Tak tedy vstávám z křesla a vydávám se prohledávat spíže, skříně, šuplíky. K mému zoufalství však nikde nic – zásoby jídla tam jsou na pět zim a půl jara, ale jenom jako kupa konzerv a instantních pytlíků. Pomalu začínám smlouvat s vesmírem, že by stačila čoko bez koko... ale ne s karamelem. Pak už i s karamelem. Jakákoli čokoláda. Kakao. Rozteklá bonboniéra. Prošlý adventní kalendář. Polomáčené sušenky z druhé světové.

„Co hledáš?" zarazil mé řádění Steve stojící ve futrech.

„Něco sladkého," zabručela jsem a přejela kuchyň překvapeným pohledem. Všechny skříně byly dokořán a nezajímavé jídlo vytahané na lince. Hm.

Na chvíli se zamyslel. „Někde jsem tu viděl konzervu broskví."

Nebyla to sice čoko tyčinka s kokosem, ale lepší než nic. „Může být."

Steve se zohnul pod dřez a podal mi konzervu, jejíž retro obal působil, že pamatuje Kennedyho v plenkách. Jakmile jsem odloupla víčko, ovanula mě vůně slaďoučkého ovoce. Hladově jsem se pustila do jídla, rvala jsem si škraně jako křeček a vůbec mi nevadilo, že se tím Steve zcela nekrytě baví. Chtěla jsem mu nabídnout, ale pak jsem si to rozmyslela... co když už další konzervy nejsou a nevypadá, že by chtěl. Nah, nechce.

„Chtěl jsem se ti omluvit, jak jsem to v autě pokazil," začal tak najednou, že mi málem půlka broskve vyletěla nosní dírkou. „Byl to šok, ale to mě neomlouvá. Měl jsem ti říct to, co jsi potřebovala slyšet. Promiň."

„Neblázni, neměla jsem to od tebe chtít v takové situaci. Když jsem to zjistila já, celý den jsem hleděla do zdi," přiznala jsem a položila konzervu na linku.

„Neměla jsi na to být sama, celé mě to mrzí," šeptl, přešlápl a sklopil oči.

Vzala jsem ho za ruce. „Teď už nejsem."

Vypadal celý naměkko, tak si mě přitáhl k sobě, abych nepoznala, jak moc ho to sebralo. Vždycky to tak dělal. „Promiň."

„Promiň," šeptla jsem. Pořád se nevyjádřil k naší situaci, ale znala jsem ho, jednou přijde a řekne to nejlíp na světě. Však nikam nespěcháme.

„Chceš kapesník?" zaslechla jsem Pietra z obýváku.

„Mám jenom něco v oku," odbyl ho Tony a odkašlal si. „Jdu si dát sprchu, přidá se někdo?"

V obýváků se tomu zasmáli a začali vymýšlet hlouposti typu: „Nejsem Fury," nebo „namydlíš mi záda?"

„Půjdu si už lehnout," vzdechla jsem znaveně a odtáhl se z teplého obětí. „Přijď, až skončíte."