Mavy | Účastníci zájezdu

7.

2. den ráno

Kájův pohled

Je 9:30 a já stále ležím v posteli. Neobtěžuji se ani vypnout budík v mobilu, který už asi po páté vyzvání, a spokojeně oddechuji dál. Jsem moc líný, proto ho nechám hrát a převalím se na druhou stranu.

Chvíli ještě polehávám, ale hlad mě nakonec přemůže a posadím se. Snídaně je jen do 10:00, takže jestli nechci zůstat o hladu, musím si pohnout a začít něco dělat. Minimálně vstát z postele. Není to snadné, jelikož mě hrozně bolí hlava.
„Sss," stisknu si rukama spánky a tiše syknu bolestí. Těžko říct, jestli za tímhle stojí špatné dodržování pitného režimu, nebo neustálé vystavování se slunci. Obojí je možné, ale pak je tu ještě možnost třetí, a to včerejší večer.

Po zřejmě definitivně posledním rozhovoru s Martinem si toho už moc nepamatuji. Vím jen, že jsem skoro celý večer probrečel, nejspíš proto mě teď bolí hlava. Nemohl jsem se vyrovnat s tím, jak jsem se k němu zachoval. Za normálních okolností by mi to bylo jedno, ale tehdy jsem na to nemohl přestat myslet. Pořád jsem před sebou viděl tu jeho zklamanou tvář, jeho smaragdově zelené oči zírající do těch mých. V hlavě mi zněly jeho poslední slova. Neustále jsem si je přehrával znovu a znovu a snažil se si uvědomit, co vše se za souvětím "po tom všem ..co jsme spolu zažili" vlastně skrývá. Přepadl mě hrozný pocit vinny a lítosti, který ne a ne ustát.

Uznávám, že to byla ta nejhorší noc za poslední dobu. Nechci, aby se víckrát opakovala. Sice to pořád ve mně je, ale už to není tak intenzivní, jako předtím. Zdá se, že si začínám zvykat, což je jedině dobře.

Zvednu se z postele a zamířím do koupelny, kde si jako první opláchnu obličej vlažnou vodou a doufám, že chlad aspoň trochu ztlumí tu příšernou bolest. Poté si beru kartáček s pastou a stylem "aby se neřeklo" si rychle očistím zuby. Nezbývá mi moc času, proto zamířím ke stále nevybalenému kufru a beru první oblečení, které uvidím. Obléknu se a vyrazím ke dveřím směr hlavní budova.

Chytnu za kliku a otevřu dveře. Vyjdu ven a stane se něco, s čím jsem rozhodně nepočítal. Narazím na Martina. Právě se vrací ze snídaně a jde směrem ke své chatce. Sakra, co teď?! Dal bych cokoliv za to, abych se uměl zneviditelnit, nejlíp zmizet úplně.

Všimne si mě, ale dělá, jako bych tu nebyl. Ani se na mě nepodívá a s neutrálním výrazem projde kolem. Je mi trapně, ale zároveň mě zaráží jeho chování. Naprosto mě ignoruje. Čekal bych hodně možností jak zareaguje, ale tohle by mě opravdu nenapadlo. Snad poprvé, co ignoruje on mě, vždy to bylo naopak. Kam se poděl ten stále usměvavý a neodbytný Martin? Takového ho ještě neznám. Přiznávám, že pohled na něj mi rve srdce. O to víc, když pomyslím, že je takový kvůli mně. Nechtěl jsem mu ublížit, jen jsem myslel, že to bude pro oba dva lepší. Zmýlil jsem se.

S nepříjemným pocitem a zamyšleným výrazem ve tváři pokračuji dál směrem k hlavní budově. Nestíham, což u mě není zvykem, ale mohu si za to sám. Měl jsem vstát hned po tom, co mi zazvonil mobil, a ne ještě hodinu vylehávat v posteli. S takovou příjdu poslední a nic na mě nezbyde. Nerad bych dnes zůstal o hladu. Další jídlo tady bude k dispozici až večer, jelikož je na programu domluvená prohlídka centra města, tudíž se bude obědvat tam.

Tyhle výlety nejsou povinné. Neměl jsem v plánu jezdit, ale zvažuji, že pojedu a pokusím se tam urovnat to s Martinem, nebo se mu aspoň omluvit. Tam mi nemá kam utéct. Při nejhorším mě bude ignorovat, ale za zkoušku nic nedám. Stejně bych seděl na pokoji a četl si.

Sotva dorazím ke dveřím vedoucím do jídelny a zjistím, že mě mé "štěstí" opět nezklamalo. Zavřeno. Přišel jsem příliš pozdě. Snad si příště rozmyslím, jestli zůstanu v posteli, nebo vstanu a začnu něco dělat. Naštvaný sám na sebe se otočím a zamířím zpět do chatky. Musím si nachytat věci na výlet a najíst se až tam.