Mavy | Účastníci zájezdu

11.

„Za mnou?“ zděšeně vykulím oči. Tohle je to poslední, co od ní chci slyšet.

„Za tebou?!“ Martina okamžitě přejde smích a vyprskne pomalu celý obsah skleničky, který si právě nalil do pusy.
„Ano, vlastně za oběma,“ nakloní se, aby přese mě viděla i na Martina. Příjde mi strašně nesympatická a drzá, stejně jako tenkrát v klubu. Možná se mi to však jen zdá, nechci lidi soudit podle prvního dojmu. S Martinem jsem se také hodně v prvním dojmu spletl, ale on mi aspoň chtě-nechtě byl něčím sympatický, pokud si dobře vzpomínám.
„Ale nejdřív se chci omluvit tobě,“ vrátí pohled zpět na mě.

„Už jsem ti řekl, že to byla má chyba,“ chytnu za tričko a poukážu na stále mokrý flek.

„Já ale nemluvím o tom kafi..“ přešlápne. Najednou, jako by se mi zastavilo srdce. Zůstanu stát s lehce pootevřenou pusou a ruce svírající část trička pomalu spadnou do přirozené polohy podél těla. Jsem v šoku. Ne proto, že bych nevěděl, co teď nastane, ale naopak proto, že přesně vím, co teď nastane.
„Jde o ten večer v baru,“ začervená se. „Nevěděla jsem, co dělám. Byla jsem opilá. Promiň,“ sklopí pohled k zemi. Mohlo by se zdát, že ji to opravdu mrzí, ale já na ní vidím, jak si tuhle napjatou situaci užívá. Jako by měla radost, že to může znovu vytáhnout, přestože moc dobře ví, jak mi to bylo nepříjemné. Ještě k tomu v přítomnosti Martina. Jak mu to asi vysvětlím!?

„Uniklo mi něco?“ zarazí se Martin a svůj pohled upře na mě. Jsem v háji. Kéž by tak věděl, jak to bylo doopravdy.

„Vůbec nic,“ snažím se ho uklidnit.

„Má pravdu. Vlastně se naštěstí nic nestalo,“ potvrdí blondýna.
„Ale je to celkem vtipná story. Však kámoš ti ji pak řekne,“ promluví k Martinovi. Naštěstí tím situaci trochu odlehčí, ale nic nezmění na tom, že mu to budu muset dřív nebo později vysvětlit. Nevím, proč to nazvala vtipnou story, když jasně ví, že vtipné to nebylo ani trochu.

„No to mi pak teda řekne,“ ozve se naštvaný Martin. Chápu ho. Má právo být naštvaný. I já bych nejspíš na jeho místě byl.

„Ale teď k tomu, co vám chci sdětit oběma,“ pokračuje blondýna. To by mě fakt zajímalo, co z ní vypadne. Už tak mě naštvala dost.
„Dnes večer mám pronajatý klub na mou oslavu narozenin. Zvu vás,“ ušklíbne se. Oslava? Ani náhodou. Známe se, moment, "známe" se sotva chvíli a už nás zve na svou oslavu?

„Je mi líto, ale asi nep-“

„Příjdeme moc rádi,“ překřikne mě Martin.

„Ne, nemůžeme,“ vyčítavě na něj pohlédnu.
„Dnes máme zájezd do Colossea, nestihneme to,“ snažím se použít cokoliv jako zámiňku, aby jsme tam nemuseli jít, ale Martin nechce spolupracovat.

„Vždyť jsi mi cestou sem říkal, že tam nepojedeme,“ zlomyslně se pousměje. Nevím, co to do něj vjelo. Připadá mi, že to snad dělá naschvál.
„Večer příjdeme,“ rozkáže.

„Martine!“ okřiknu ho, čímž naznačím nesouhlas.

„Ale noták, poslechni tady Martina,“ přidá se blondýna.
„Nebo bude muset přijít sám,“ usměje se a mrkne na něj. Tak teď mi ruply nervy, lehce červená barva mé pleti se zbarvila do rudé a dostavil se mi tik v noze, který mě má rozptýlit a dopomoct mi k tomu, abych na místě vzteky nevybouchl. Myslím si o ní spoutu věcí, ale jedno však vím jistě. Tohle udělala naposledy.

„A to nechceš, nebo snad ano?“ podívá se na mě vypočítavě Martin, přičemž zvedne jedno obočí.

Všímám si, jak se po něm pořád dívá. Neustále ho skenuje a dokonce jsem i zahlédl, jak si při tom nepatrně skousla ret. Je mi jasné o co jí jde -o Martina. Může se však opovážit něco zkusit, on je jenom můj! Ta oslava je to poslední, kam chci, ale jestli se Martin rozhodne tam na truc jít, nebudu mít na vybranou. Musím si ochránit, co mi patří.