Mavy | Účastníci zájezdu

14.

Sedím na kraji dřevěného mola a pozoruji svůj odraz ve chvějící se hladině. Slzy nechávám volně stékat po mých zarudlých tvářích a nepravidelně vzdychám. Celý se klepu při pomyšlení, co se právě událo. Nějak se s tím nemohu vyrovnat. Má hlava nestíhá pobírat všechny ty myšlenky a domněnky o tom, co se právě děje a proč vlastně sedím opět tady. Nevím, co mě sem vedlo. Nejspíš to bylo to zdejší ticho a uklidňující výhled na moře, nebo něco úplně jiného.

Ohlédnu se kolem sebe, abych se ujistil, že jsem tu sám a mohu v klidu truchlit. Při pohledu na molo za mnou si bleskově vybavím situaci, která se odehrála naposledy, když jsem tu seděl a napadne mě, že i tohle může být důvod, proč jsem přišel právě sem. Všechno je tu stejné. Obloha plná zářících hvězd, slabý letní vítr proudící ovzduším a já na pokraji zhroucení. Chybí už jen třešnička na dortu, a to Martin stojící za mnou. Utřu si slzy a otočím se zpět na temnou hladinu moře. Přál bych si, aby sem přišel, jako tenkrát, a uklidňoval mě ve svém objetí. Chci znovu cítit jeho rty na těch mých. Klidně bych si zopakoval i to koupání v moři, hlavně aby se vrátil. Během bolestivého vzpomínání si vybavím i věty, které mi řekl, když jsem mu minule vzlykal do trička a zabolí mě ještě víc.

Nikdy jsi mě neztratil, a nikdy neztratíš.

Jak jsem mohl být tak naivní, a věřit mu to? Mohlo mě napadnout, že jsou to jen typické přeslazené kecy, které možná hezky zní, ale doopravdy nemají žádnou hodnotu. Kdyby to myslel vážně, neseděl bych tu teď sám a nepřemýšlel, jestli má vůbec cenu pokračovat v tomhle zájezdu. Ano, i tohle mě napadlo. Jednoduše se sbalit, odjet domů a nechat ho tady s tou štětkou. Přestože mám sto chutí tak učinit, moc dobře vím, že bych toho později litoval. Na jednu stranu jsem na něj naštvaný a nechci ho ani vidět, a na druhou stranu ho potřebuji a doufám, že právě nedělá to, co si myslím. Ale kde jinde by byl, když ne s ní?

Nevěřím, že to udělal dobrovolně. Buď ho musela opít, což by mě stejně naštvalo, jelikož mi slíbil, že se alkoholu ani nedotkne, nebo mu provedla něco horšího.

Nebudu tu sedět a čekat na zázrak. Akorát mi ho tu všechno připomíná, což mi dost stěžuje pokus o zastavení stále se valících proudů slz. Přemýšlím, kam bych se mohl přemístit. Do klubu už se nevrátím ani omylem. Z několika míst, kam bych se mohl ukrýt připadá v úvahu jen jedno -naše chatka. Teď už zřejmě má chatka. Postavím se a zamířím přímo k ní.

...

Vyběhnu všechny tři schody a zastavím se přede dveřmi. Klíč máme naštěstí každý svůj. Nevím, co bych dělal, kdybychom měli jeden společný a zrovna by ho měl u sebe Martin. Tohle by se však z velké pravděpodobnosti nestalo, jelikož jsem já považován za toho zodpovědnějšího, proto bych ho nejspíš opatroval já.

Se stále uslzenýma očima vsunu klíč do otvoru a pokusím se s ním otočit. Překvapí mě, když zjistím, že jsou dveře odemčené. Martin nejspíš při odchodu zapomněl zamknout. Že mě to ani neudivuje.

Otevřu dveře a vstoupím dovnitř. Zuju si boty a pokračuji dál do ložnice. Chystám se přejít práh, ale místo kroku vpřed zůstanu jen s otevřenou pusou stát mezi dveřmi jako zmražený.

„Kájo?" pohlédne na mě zkrz šero člověk sedící na posteli. Poznám ho jen podle hlasu.

„Martine?" zůstanu nevěřícně stát.
„Co tu děláš? A-a kde je Dominika?" vypadne ze mě. Mohl bych si oddychnout a radovat se, že není s ní, ale všechno je možné. Klidně by teď mohla být schovaná pod postelí nebo ve skříni. Jediná věc, která mě zatím těší je ta, že vypadá překvapivě střízlivě.