Mavy | Účastníci zájezdu

15.

4. den dopoledne

Dnes jsme se s Martinem shodli, že by nebylo vůbec na škodu, kdybychom se netradičně zapojili do jednoho z každodenních výletů. Konkrétně někam do přírody. Já jsem za celé tři dny pobytu absolvoval výlet aspoň jednou, kdežto Martin vůbec. Obhájil se tím, že se mu nechtělo. Proto jsem rád, že souhlasil aspoň s touhle menší vyjížďkou.

Před chvílí jsme se vrátili ze snídaně, na kterou si nemohu stěžovat. Švédské stoly plné jídla všeho druhu mi budou chybět snad ze všeho nejvíc. Doma snídám jen když ráno stíhám, což se stává málo kdy. Takže se mi nejspíš bude po těchto luxusních snídaních těžko znovu zvykat na ty mé, typické, které (když už) tvoří většinou jen kousek nějakého pečiva a hrnek kafe.

Sedím na posteli a balím si s sebou pár věcí. Pro někoho jsou to možná zbytečnosti, ale já myslím na vše. Věřím, že v určitých situacích najde i knížka nebo lékárnička své využití. Tou samozřejmě nechci nic přivolávat, ale kdyby náhodou, tak ať ji mám u sebe. Nikdy nevíte, co se může stát. Například mě po ránu začalo šíleně bolet za krkem, což je asi blbý příklad, jelikož mi v tomto moc nepomohla, ale jakmile jsem zjistil, že je to kvůli tomu, že celou dobu ležím na Martinovém hrudníku, přestal jsem bolest vnímat a užíval si toho příjemného tělesného kontaktu s ním. Když opomenu právě bolest za krkem, hodnotím to jako zatím nejlepší a nejpříjemnější ráno vůbec.

„Doufám, že nemáš v plánu si celou dobu jen číst,“ ozve se hlas vycházející z koupelny. Martin si nejspíš musel všimnout knížky vyčnívající z mého rozeplého batohu.

„Kdybych měl, tak ani nejezdím,“ zastrčím ji hlouběji do batohu, aby nebyla vidět. Chci si ji vzít. Nevím proč, ale mám tak lepší pocit.

„Takže si tu knížku bereš jen tak?“ zasměje se.

„Dá se říct,“ automaticky pokrčím rameny i přesto, že to nevidí. Chvíli je až provokativní ticho, ale poté dodám: „Neboj se, ty jsi pro mě na prvním místě.“

„Já vím,“ pronese egoisticky. Vyjde ven z koupelny jen ve spodním prádle a postaví se mezi dveře. Strnu. Tohle snad dělá naschvál.

„Tak proč se tolik bojíš, že bych tě zanedbával kvůli knížce?“ začervenám se a svůj pohled, který má tendenci sjet níž se snažím udržet na jeho zelených očích.

„Nebojím, jen jsem to chtěl slyšet,“ založí si ruce před sebe.

„A co?“

„Že jsem na prvním místě,“ pobaveně vycení zuby a poté zmizí zpět v koupelně. Sice mu moc nevěřím, že čekal přesně na tuto větu, ale budiž.
„Raději se dochystej a půjdeme, než nám odjedou,“ ozve se.

„Nevím, kdo je tu ještě nahý,“ namítnu, přičemž si uvědomím, že jsem se nechal trochu unést svou lehce pervézní představou a rychle dodám: „skoro.“

„Mohl jsem vyjít i bez toho skoro,“ zareaguje. Snaží se mluvit v šifrách, ale i tak je snadné zjistit, co tím myslí. Možná až moc, ale o to mu nejspíš také jde.
„A neříkej, že by ti to vadilo,“ opět se vynoří z koupelny, tentokrát už oblečený, a opře se mezi dveřmi. Při té představě zčervenám ještě víc, sklopím hlavu k mému batohu a snažím se ignorovat jeho připomínky, které tyhle myšlenky o jeho nahém těle tak akorát přivolávají.

Po chvíli si zřejmě všimne mého nepřirozeného chování v podobě tření zipsu u batohu mezi prsty a intenzivního začervenání a provokuje dál: „Vidím, co to s tebou dělá.“

Nemám náladu na tohle odpovídat a ani pořádně nevím, co bych mu na to měl říct, proto si jen zhluboka oddychnu a ruce, o které se opřu si položím vedle svého těla na postel.