Between Us

1. kapitola

Harry

Strašně pršelo.

Obklopovala mne tma a já se pomalým krokem snažil nepřizabít se na hrbolaté cestě po které jsem šel už šíleně dlouho.

Odmítl sem ale zůstat v tom divokém městě plného nepříjemných a hrůzou vzbuzujících lidí. Všichni někam pospíchali, nikdo vás nepozdravil ba ani neusmál.

A hlavně .. můj pronajatý pokoj stál za to. Tedy spíše majitel toho malého hotýlku, o kterém sem si naivně myslel, že lidi zde budou milý a příjemní když jeho název zněl „ U malého Prince".

Otřásl sem se odporem nad tou vzpomínkou a neúnavně šel dál. Vlastně sem ani sám netušil kam, ale když jsem míjel ceduli s názvem „ Vítejte v Alabamě " nepatrně sem se pousmál. Doufal jsem , že tu na pár zbývajících měsíců najdu domov a klid.

Chci poznat život, ale jak už sem měl šanci pocítit určitě ne ve velkoměstě jako je New York. To nebylo nic pro mě. Odlehlá Alabama mi přišla jako skvělý nápad po shlédnutí jednoho filmu, kde hlavní hrdinka bydlela právě tady.

Líbil se mi ten název. Takový jak to říct „domácký"? .. A hlavně byla to spíše vesnice než město což znamená, že je menší riziko, že by mě někdo mohl poznat.

Až pozdě sem si uvědomil, že autobusem přijedu na místo pozdě v noci a nezařídil sem si žádné ubytování. Teď tahajíce kufr a batožinu, promoklý až na kost, sám v cizím prostředí budu shánět nocleh? Opatrně sem se podíval na hodinky a s tichým zaskuhráním sem pochopil, že dnešní noc nejspíše strávím někde venku.

V tiché noci se kolem mě nečekaně vyřítilo auto až sem leknutím nadskočil a uklouzl na rozblátěné cestě.

Opravdu skvělé. Všechno jde jako po másle. Opatrně, aby se mi to nedostalo do očí jsem si smázl bahenní masku z obličeje a sebral baťoh co mi spadl z ramena.

Městečko už dávno spalo, nikde nic nesvítilo, jen pár lamp jenž se tyčily u cesty osvětlovaly prostor.

Šel sem dál ale hlava už mi padala. Byl sem vyřízený. Promrzlý, unavený a špinavý. Jednoznačně sem přecenil své síly a nedomyslel, kde budu bydlet když přijedu tak pozdě. A to nemluvím o tom, že sem zjistil jak moc je autobusová doprava nespolehlivá.

Zkoumal sem svoje možnosti. Rozhlédl sem se kolem po tichých baráčcích , ale pořád to nebylo to co sem hledal.

Potřeboval sem práci. Jakoukoliv. Ne že bych neměl peníze o to ani tak nešlo. Chtěl sem to zkusit. Proto sem tady. Chtěl sem poznat jaké to je být obyčejným člověkem.

Z posledních sil sem se ploužil dál vytyčujíc si úkol, že dojdu až nakonec vesnice, kde nejspíše budu nocovat v nějakém přístřešku pro zvířata a ráno za svítání s čistou hlavou vyrazím do městečka poptat se po noclehu a práci.

Vyprahlé rty sem si olízl jazykem a koukl se před sebe. Zamžoural sem probouzejíc unavené oči k životu a nevěřícně sem zíral na obrovský dřevěný dům, jenž ležel v dáli. Vypadal jako by k městečku vůbec nepatřil, jakoby se tam prostě náhle objevil. 

Nebyl u hlavní silnice po které sem šel, ale písčitá cesta směrem k domu značila, že se tam v pohodě dostanu do deseti minut.

Doufal sem, že přeci jen možná nebudu muset spát venku..

Louis

Ta schůzka dopadla jak nejlépe mohla. Naštěstí. Aspoň něco v poslední době vychází.

Unaveně sem si protřel kořen nosu a hlasitě sem vydechl.

Vypnul sem rádio i motor a se složkou papírů sem vylezl z auta. Předpokládal sem, že všichni už nejspíše spí vzhledem k tomu, že bylo po půlnoci , ale přeci jen sem neodolal nutkání se jít podívat do stájí.

Po cestě mě přivítali moji dva nejlepší přátelé Jesy a Gas. Oba sem podrpal za ušima a usmál se , když na mne visely očima jako by mě neviděli týden a ne jen pár hodin. Došli jsme až ke stájím přičemž jsem oboum sem pokynul ať zůstanou na místě.

Nero v rohu kotce si hlasitě odfrknul a začal přešlapovat. Vždycky znervózní jen co zavrzají dveře. Nezkrotný.

Tak o něm mluvili všichni. Neovladatelný a zlý. Prodej ho, proč se pokoušíš ho změnit? Zabírá místo ostatním. Ubíjí tě pohled na něj. Pošli ho pryč a nezajímej se.

Nechci. Nemůžu. Chci dokázat, že má právo na život jako ostatní. I když on sám už někomu život vzal.

Podíval sem se mu do tmavých lesklých očí jako sem to dělal vždycky. Chtěl sem, aby pochopil , že já to nevzdám. Že já sem ten co o něj bojuje a proč ještě žije. On ale měl svojí hlavu. Nikdo kromě mě se k němu nesměl ani na krok přiblížit jinak byl nepříčetný.

Unaveně sem stočil pohled na Sirah , která se dožadovala mé pozornosti. Přešel sem k ní a sáhl pro mrkev připravenou k snídani. Pohladil sem jí po hlavě a ona si hlasitě odfrkla.

Aron zadupal kopyty a já s úsměvem přešel i k němu dávajíc mu pamlsek.

Do ticha noci se ozval štěkot a lidský výkřik.

V momentě jsem ztuhl, ale i přesto sem tělo donutil rozeběhnout se ze stájí za hlasitým štěkotem. Jesy s Gasem hlídali až urputně což je sice dobře, ale takhle vzbudí celou vesnici.

Proběhujíc kolem auta sem se do něj ještě natáhl pro pušku a běžel k oboum psům podívat se co se děje.

K mému překvapení stál Gas nad krčícím se tělem nějakého člověka a cenil na něj zuby ve snaze za každou cenu ubránit dům.

Takže první díl je tady :-) Doufám,  že alespoň někoho to zaujme a ocení to hvězdičkou či komentem :-) bude to odměna pro mě, abych věděla jestli se to dá vůbec číst nebo to mám smazat a nesnažit se :D nu pořád je to jen začátek :-)

Jinak Alabamou nemíním onen stát , ale opravdu pouze malou vesničku s 1800 obyvateli , která leží na samotných hranicích New Yorku :D :-) 

Děkuju Katey