I'll wait for you [Ereri/Riren FF]

4.

Jedenáctý den od zmizení Erena jsem se probudil do tmy. Ani jsem nevěděl jestli je tak pozdě nebo tak brzy. Jediný, co mě zajímalo bylo zachrastění klíčů v zámku. Rychle jsem vstal a běžel ke dveřím.

,,Erene!" zakřičel jsem, když se dveře otevřely. Následně ale přišlo obrovské zklamání. Ve dveřích stál vylekaný Erwin.

,,Levi, lekl jsem se tě," řekl jen. Nic jsem mu na to neřekl, otočil se a šel zpět do obýváku.

,,Přinesl jsem ti jídlo, Levi. Jo a ty prášky na spaní, který jsi chtěl. Doktor říkal, že nemáš brát víc než jeden," pořád mlel.

Jedenáct dní od tvého zmizení, Erene, a já jsem zoufalejší a zoufalejší. Střídají se mi nálady. Nejdřív přijde vztek. Vztek na všechny. Na celý svět.

,,Nejsi moje máma, Erwine. Chci být sám, nemůžeš mě tu aspoň den nechat?!" začal jsem být nevrlý.

,,Myslel jsem, že bys ocenil společnost," řekl mi vlídně.

,,Ne, chci být sám!" zařval jsem.

,,Dobře, ale alespoň se najez. Vypadáš hrozně, máš strašný kruhy pod očima. To ty prášky nezabírají? Nebo je nebereš? Máš je strašně zarudlý, nemám ti přinést nějaké kapky?" začal na mě chrlit otázky.

,,Erwine, jdi pryč," začali se mi znovu hrnout slzy do očí. Nechci, aby mě tak někdo viděl. Zase.

,,Levi, vždyť víš, že jsem tu pro tebe a vždycky budu," řekl a sedl si ke mně na gauč.

Vztek vystřídalo sebeobviňování a výčitky svědomí.

,,Měl jsem ho chránit, Erwine. Já mu to slíbil. Slíbil jsem mu, že ho vždycky před vším ochráním," začal jsem.

,,Levi, za tohle přece nemůžeš."

,,Kdybych ho šel hned hledat. Hned jak jsem přišel domů. Třeba by tu teď byl se mnou," ignoroval jsem jeho slova.

,,Levi, proč se takhle týráš?" Erwinův hlas mi přišel tak vzdálený a jeho slova cizí.

,,Je to moje vina. Já jsem ho měl ochránit."

A pak přišla lítost.

,,Zdají se mi sny, Erwine. Někdy je tu Eren se mnou a pak se probudím a hledám ho v domě. Ale ty sny se teď změnily. Vidím Erena v nějakém sklepě. Je svázaný. Celý od krve. Má nateklý obličej. Vypadá to tak strašně reálně. Nechci, aby se mu něco stalo. Co když mě teď volá? Co když brečí? Co když ho to bolí?" začal jsem brečet. Slzy nešly udržet. Chtěl jsem vždy být ten tvrdý, chladný a klidný. Všichni mě tak znali. A teď mě rozbrečí sen. Jsem sám sobě k smíchu. Raději odejdu do kuchyně a vyndám láhev alkoholu. To je jedno jakýho. Nechutná mi ani jeden.

,,Levi, na ty prášky nemůžeš alkohol!" řval na mě Erwin a snažil se mi flašku vytrhnout z ruky.

,,Erwine, pusť to!" křičel jsem.

,,Levi, ne!"

,,Erwine," slzy tekly proudem. Klekl jsem si na zem a nechal je stékat.

,,Ať se vrátí, prosím."

Nakonec vždycky přišla sebelítost.

,,Já bez něj nechci být. Nechci bez něj žít, Erwine. Já to nevydržím. Zůstal jsem sám. Ať se vrátí. Prosím."

Erwin mě držel v náručí. Ani nevím, jak mu poděkovat za to, že se o mně furt stará.