I'll wait for you [Ereri/Riren FF]

9.

Rozhodl jsem se, že ráno budu chodit s Erwinem do posilovny. Hodně jsem teď zhubl a chtěl bych se vypracovat alespoň zpět na svou původní váhu. Ráno jsme si spolu šli tedy zlehka zacvičit. Po hodině a půl v tělocvičně jsem se šel vysprchovat, převléct a i s věcmi jsem vyrazil k nemocnici. Přišel jsem tam a šel rovnou chodbou směrem k pokoji Erena. Po chodbě pobíhalo pár sestřiček. Najednou jsem uslyšel křik. Poznal bych ho snad všude. Ten křik patřil Erenovi. Rozeběhl jsem se k jeho pokoji a bez zaklepání tam vtrhl. Okolo postele bylo pár sestřiček a Erenova doktorka. Snažily se Erenovi dát nějakou injekci, ten ale křičel a kopal okolo sebe.

,,Erene!" vykřikl jsem a přešel jsem k němu.

,,Levi!" zavzlykal a já překvapením zůstal stát na místě. Oslovil mě. On si mě pamatuje a volá mě.

,,Levi, prosím, já nechci. Ať toho nechají," vzlykal dál. Doktorka se sestřičkami poodstoupily o něco dál a já k Erenovi přešel. Okamžitě se mě chytl a objal mě. Přisedl jsem si k němu na postel a také ho objal. Plakal mi na rameno a já se neudržel a pár kapek mých slz spadlo zase na to jeho. Tak moc mi chyběl. Chybělo mi tohle objetí.

,,Neboj se, Erene. Nikdo ti neublíží," utěšoval jsem ho a po chvíli jeho stisk trochu povolil. Usnul mi na rameni. Opatrně jsem ho položil zpět na postel a otočil se na doktorku.

,,Můžu tu s ním zůstat?" zeptal jsem se a ona jen přikývla a spolu se sestřičkami odešla. Seděl jsem u Erena, hladil ho po vlasech a šeptal jsem mu, jak moc ho miluju a jak moc mi chyběl. Seděl jsem tam docela dlouho a pak se mi začala zavírat víčka. Opřel jsem se o zeď, Erenovu hlavu si opatrně dal na klín a zavřel oči. Usnul jsem. Tak klidně jsem spal. Jako kdyby se nic z toho nikdy nestalo. Jako kdybychom si užívali volný den po svatbě. Ničím nerušeni, nikým neobtěžováni, navždy spolu. Probudil mě vzlykot.

,,Já nic nevím," říkal Eren se zavřenýma očima. Něco se mu asi zdálo. Klepal se, vzlykal a v ruce křečovitě svíral peřinu.

,,Nic nevím," řekl znovu.

,,Levi, prosím. Přijď pro mě," zavřel jsem oči, ale i přes sevřená víčka se mi po tvářích valily slzy. Křičel moje jméno, když cítil bolest? Chtěl, abych ho přišel zachránit a já nepřišel. Já seděl doma a opíjel se. Stěžoval jsem si, že to bez něj nezvládám. Eren trpěl a já si stěžoval, že nezvládám samotu. Jak jsem tohle mohl dopustit? Eren mi věřil. Věřil, že si pro něj přijdu. Celou dobu v to věřil a já nepřišel. Erene, odpusť mi to, jestli můžeš. Odteď tě už vždycky budu chránit, slibuju. Vždy tvoje zájmy budu stavět před ty své. Tvoje štěstí pře to mé. A tvé bezpečí před to moje. Odteď budeš v bezpečí, slibuju ti to, Erene. Vím, že tohle už nikdy nedokážu napravit. Ale věř mi, Erene, prosím, ještě jednou. Už tě nezklamu.

Až teď jsem si uvědomil, že podobně mě volal, když se mu doktorka snažila dát injekci. Takže mě nepoznal? Nevnímal mě? Jen si na něco vzpomněl a volal mě tak, jako mě volal když ho týrali? Volal mě takhle pokaždé? Kolikrát mě takhle za ten měsíc a půl volal? Kolikrát byl na dně? Kolikrát mě v duchu proklínal? Promiň, Erene.