Neytirix~ II.

NewBorn...~

Neyla

Tvořila jsem hvězdy. Jednu po druhé, byl to složitý proces, kdy jsem hodiny a hodiny tvarovala tu malou krásku, od prvního zážehu jádra až po poslední slupku, která ukotvila její tvar.
Nejkrásnější byla jejich vlastní záře. Pokaždé, když jsem jim vdechla život, začaly zářit vlastním světlem, v rychlosti jejich tepu.
Byly jako malé děti, létaly kolem mně a dováděly, proto jsem s nimi vždycky chvíli zůstala, než jsem se přesunula dál.
Coelum tohle dokázal taky, ale nerozumněl jim tolik co já. On měl...jiné vlohy.
On budoval planety.
Občas jsem záviděla. Planety jsou ale hrozně těžké na vytvoření. U nich musíte opatrně, dáváte jim mnohem více než hvězdám.
Ale i tak jsem své poslání milovala.
Teď jsem seděla na hladině nebe. Byla to taková pomyslná plocha, po které jsem se procházela. Díky tomu nebyl vidět ani náš palác a ani se sem nikdo nemohl dostat.
S každým krokem jsem tuhle plochu rozčeřila, byla jako vodní hladina.
Bavilo mně to...kdysi dávno, ale momentálně jsem měla místo emocí jednu velkou díru.
Snažila jsem se to vypudit ze své mysli, ze svého srdce a z hlavy, ale jakoby mně to vůbec neposlouchalo.
Nakonec jsem musela s tvořením přestat, protože moje hvězdy začaly zářit rudě a to nikdy neznamenalo nic dobrého.
A tak jsem jen seděla, mladé hvězdy mi skotačily kolem hlavy a já jen tiše poslouchala šepotání hvězd, jenž sledovaly světy pod sebou.
Musela jsem vymyslet, co dál.
Technicky vzato, celá má existence nějak ztratila...smysl, aspoň teda pro mně.

Neth

Snažil jsem se všechno dát do pořádku, ale pokaždý, když jsem našel polámané, mrtvé nebo zraněné, bodl mně ostrý hrot viny.
Za tenhle celý masakr můžu jen a jen já.
Bylo stovky mrtvých. Neyla svými otřesy shodila snad polovinu mrakodrapů a vyšších budov, takže oběti se počítali ihned na stovky. Město bylo v plamenech, lidé nechápali, co se děje.
Mluvilo se jen o ohromném bílém stvoření, jenž na nás seslalo zkázu.
Ale lidé nebyli naštvaní. Neyla je vyděsila natolik, že se ani neopovažují být naštvaní.
Nechápal jsem to, ale hlavně jsem nechápal sebe a to, co dělám.
Sice si Neyla nemusela vylejvat svoje srdíčko na mé město, ale ani jsem se neopovažoval tohle všechno hodit na ní.
Ano, bylo to jejími silami, jejíma rukama, ale přesto to byla moje vina.
To já jí ublížil.
,,Nethe! Zlato, jsi v pořádku? Co se stalo?!"
Zbledl jsem jako sama smrt.
Lyrra.
Ano, tak trochu...hodně jsme se sblížili. Za těch třicet let společného soužití s vámi něco udělá, ale teď jsem vůbec nevěděl, nechápal jsem sám sebe a hlavně svoje city.
Zastavil jsem Lyrru ještě dřív, než se mně stačila jkkoliv dotknout nebo něco říct.
Když jsem se na ní díval, viděl jsem Neylu. Tu starou dobrou Neylu, zlodějku v lesích.
Tu holku, co mi zachránila život a chtěla pouze přežít.
Ne bohyni hvězd, ne nejsilnější jednotku v celé galaxii, ne bojovnici a hlavní bojovnou sílu.
Náhle jsem se na celou věc díval z úplně jiného úhlu pohledu.
,,Lyrro, já...byla tady Neyla." řekl jsem koktavě.
Lyrra se zamračila a mírně pobledla.
Ale já moc dobře věděl, že jí to hodně znepokojilo.
,,Tohle udělala ona?" Kývla směrem k městu v plamenech.
Jenom jsem přikývl.
,,Ale můžu za to já." Zašeptal jsem.
,,Ty? Prosimtě! Vždyť ta bohyně je hotovej magor! Neumí se ovládat, to je všechno! Sotva přijde a začne zase vyvá-"
Vmžiku měla mou ruku na svých ústech.
Iluze zmizela, takže měla na ulstech chladný, nebezpečně ostrý kov.
Zavrčel jsem. Hrdelně, jako drak.
Jako něco, co jsem dobrovolně udusil.
,,Vím, že jsme spolu dlouho, a chápu, že máš ráda volné vykadřování, ale co se týče Neyly...buď hodně opatrná." zasyčel jsem.
Pozvedla obočí.
,,Furt jí miluješ. I po tak dlouhé době." řekla překvapeně.
Pokrčil jsem rameny.
,,Jsem drak. Třicet let je pro mně mrknutí okem."
Pak jsem se zamyslel.
Lyrra měla pravdu. To, co jsem Neyle řekl, byl prakticky jenom výplod tohl, že jsě zpanikařil, nevěděl co dělat a tak se ze mně stal sobec.
Ještě když jsem patřil mezi nejvyšší draky, byla tohle moje poslední obrana před různými vyděrači a draky, co se mně snažili podplatit abych někoho umluvil a tak.
A já se k tomuhle i po tak dlouhé době vrátil.
V duchu jsem zanadával a otočil se k městu v plamenech.
,,Dám to tady dohromady. Pak se jí vydám hledat."
,,Je to bohyně, Nethe...Jak se chceš dostat tam, kam můžou jenom bohové?" optala se tiše Lyrra.
Až teď jsem si všiml, že pláče.
Zase mně bodlo u srdce.
Bože, já jsem kretén...fakt.
Objal jsem jí.
Tak jako tolikrát předtím, ale tentokrát to bylo to nejupřímnější objetí, co jsem udělal.
Zamiloval jsem se do Neyly, kerou jsem v ní viděl, a úplně jsem ignoroval Lyrru, která si stále snažila získat mé srdce a pozornost.
,,Omlouvám se."
,,Chápu tě. Možná tě budu nenávidět za to, že si jen tak odskáčeš zpátky za Neylou, ale na druhou stranu jsem to celou dobu věděla..."
,,Co?" řekl jsem zmateně.
,,Že jsem byla poslední možnost, záložní plán...po celou tu dobu." Šeptla a její tělo se znovu otřáslo vzlyky.
,,Tolik se omlouvám...sám netuším, proč se chovám jak absolutní debil..." řekl jsem zničeně.
,,To nic...každý děláme chyby." usmála se smutně.
Bylo mi to blbý, tak trapný a byl jsem neskonale znechucený sám sebou.
Ale velmi jemně jsem se vytrhnul a pohladil jí po tváři.
,,Musíme nejdříve dát město dopořádku, pak uvidíme, co bude dál."

Fuuuuu...bože tak tohle fakt nevím jak udělat 😂😂😂 vůbec mi to nesedí....to znamená akcíííí 😈
*HorrorMichelle*