Neytirix~ II.

~Help Me~

Tirix

Jakmile jsem doskočil na své nohy, měl jsem asi jednu milusekundu na to se rozhlédnout po té kráse než mně srazilo něco neskutečně těžkého k zemi.
,,Co tady proboha děláš!?" Zavrčela na mně Silver tiše.
,,Chci se omluvit Neyle! Byl jsem naprostej debil..." řekl jsem smutně.
Silver se na mně vyděšeně dívala, dívala se hluboko do mé duše, četla ve mně.
,,Silver?! Někdo prošel portálem!?" Zařval naštvaný Coelum a já zbledl.
,,Ne! To jen zase strkám ocas do dalších dimenzí abych si z nich udělala srandu!" Řekla se smíchem.
,,Kolikrát jsem ti říkal abys s tímhle přestala! Bože."
Coelum ještě něco zabručel a pak se začal vzdalovat.
,,Proč mně bráníš?" Zašeptal jsem a Silver mi překryla tlapkou pusu.
,,Později, teď musíme hlavně pryč. Otec by tě zabil." Řekla, chňapla mně za pas a proskočila zpátky portálem na zem.

Hekl jsem, když jsme dopadli kdesi v lese. Ale když jsem se rozhlédl kolem, poznal jsem to tady.
,,Co-"
Pak jsem se rychle podíval na Silver, a dech se mi na chvilku zadrhl.
Seděla přede mnou holka s krátkými vlasy barvy sněhu, podbarvené světle modrou. Její oči zářily jako bouřkové mraky těsně před prvním hřměním.
Černá mikina halila jemně její tvář a splývala na jejím těle. Ruce měla v kapsách a černé legíny s nápisem Moon~ obepínaly její štíhlé ale svalnaté nohy.
,,Co je?" Zamručela a jemně se začervenala.
Potřásl jsem hlavou a vstal.
,,Ale nic," zahučel jsem.
,,Proč jsme tady, Silver?" řekl jsem zmateně.
,,Neyla teď tady žije. Coelum jí sem poslal, abys jí našel co nejpozději či vubec, protože by tě to nenapadlo. Neyla teď nemá vůbec žádné vzpomínky a i vypadá krapet jinak. Má jiné jméno, dokonce i jiný věk..."
Povzdechl jsem si.
,,Na tohle začínám být docela starý...takže...kde je?"
,,Co myslíš, že by se s ní stalo, kdyby ses prostě jen tak objevil a vyvalil na ní všechno okolo sebe a vás? Má totální výmaz, vzpomínky se jí možná nikdy nevrátí..." zahučela Silver a sedla si na měkkou trávu.
Naklonil jsem hlavu na stranu.
,,Tak jí prostě získám znovu. Jako nové já." řekl jsem rozhodně a Silver si povzdechla.
,,Jestli na tebe Coelum přijde, víš, co se stane?"
,,Vím, a je mi to jedno," zavrčel jsem.
,,Okej...takže, trochu upravíme tvůj vzhled a...vlastně to můžeš udělat sám. Studoval jsi přeci na Crystal Cave." zaculila se Silver a já se zamračil.
,,Víte toho nějak moc o mně..."
Ale poslechl jsem jí. Jakožto drak jsem měl dokonalou paměť, takže i když jsem na tyhle vzpomínky hooodně slouho nesáhl, nebylo nijak zvláště těžké si na ně vzpomenout.
Šeptal jsem tichá slova magie a přitom cítil jemné křupání v mém těle, jak se stavba měnila, stejně jako můj obličej, tvar, rysy.
Nechal jsem si akorát zvířecí uši a ocas, ale nebylo nijak těžké to změnit na ledově modrou.
Nadšeně jsem se protáhl a z mé páteře na chvilku vykoukly železné ostny.
,,Na tohle bych si být tebou dávala pozor..." zabručela Silver.
,,Neboooj," zazubil jsem se a pak se rozhlédl.
,,Okej, takže...kam se vydáme?"
,,Nebuď tak hrrr...máme toho ještě hodně na práci," zchladila mně Silver a pak se usmála.

Skyler

Stála jsem za pultem a usmívala se.
Ne, vážně, byla to hrůza a docela i opruz.
Lidé sem chodili na jídlo. Myslím, že se to tady jmenuje nějakej fast-food...takže sem převážně chldí tlustí lidi.
Musela jsem obíhat stoly, vyhýbat se rozlitým kečupům a omáčkám, odhozené zelenině a upadnutým hranolkům, abych se dostala ke stolu, kde si objednali jídlo. Můj skvělý balanc mi dovolil nést vícero táců s jídly najednou, takže jsem se nemusela tolik uhnat. S falešným úsměvem jsem položiá tác před nějaký prase...sorry, člověka, a pak zase odtančila pryč.
Poznámka autorky: Nemám nic proti mírně obézním nebo obézním lidem, sama jsem kulička ...zeměkoule...planeta... 😅 myslím lidi, kteří už jsou fakt v kritickém stavu a je jim to jedno...sama jsem sama ze sebe znechucená takže na sobě pracuju 😁
Byla jsem unavená a nohy mně bolely. Nakonec jsem zažádala svého vedoucího o pauzu.
Byl to takový podivný slizoun. Pracuji tady už třetím dnem a stále na sobě cítím jeho úchylný pohled.
Bože, tahle doba je mi velmi nechutná...
Šla jsem domů. Byla jsem unavená a teď jsem litovala toho, že jsem si nevzala svou motorku.
Bylo tu ticho, občas projelo nějaký auto, ale jinak se kolem mně neprošel jediný člověk.
Povzdechla jsem si a podívala se na nebe, abych aspoň spatřila své hvězdy...ale záře města zahalila i Severku.
Zamračila jsem se a moje nálada klesla ještě o něco hloubš.
,,...ale kde budu bydlet?"
,,Netuším, něco vymyslíme..."
Prudce jsem zvedla hlavu. Moje hlava mně prudce rozbolela a já mimoděk sykla bolestí.
Civěla jsem na pár jdoucí naproti mně. Holka, jejíž tvář byla zahalená kapucí, ale štíhlá ale čiperná postava mi řekly, že je asi sportovní typ. Zpod její kapicy vykoukávaly pramínky vlasů, asi blond, ale nedokázala jsem to díky zbarvení pouličních lamp poznat.
Kluk vedle ní mi opravdu zarazil střep do hlavy.
Měla bych ho znát.
Bylo mi to jasný.
Krátké rozcuchané vlasy světlé barvy, lesknoucí se smaragdové oči a sportovní postava.
Střetli jsme se pohledy. Já měla ještě kšiltovku z práce, takže mně asi moc dobře nerozeznal. Holka vedle mně zbystřila a pak rychle sklopila pohled, jakoby něco předstírala.
Zamračila jsem se a už už se nadechovala k tomu, abych se jich zeptala, ale jediný pohled té holky mi řekl, ať to nedělám.
Tak jsem pusu raději zase zavřela a rychle šla dál.
Nepříjemný pocit u srdce ale zůstal.

Uhhh...soorka lidi, je mi to fakt líto. Škola se blíží ke konci, zkouškový a ještě musím vytáhnout matiku...je mi to moc líto...mám vás ráda prdi 😂
*HorrorMichelle*