Doteky emocí

Dotek lásky

Ta díra. Ta velká, prázdná zubatá díra v místě, kde dřív bývalo mé srdce. V zrcadle nebyla vidět, ale já ji cítila a věděla jsem, že pokud se jí nezbavím, rozšíří se do celého mého těla a zničí ho. Nezbude nic. Jen prázdná schránka, bez duše a bez života. Jak mohlo něco tak příšerně bolet? Kdo to vymyslel? Bůh? Pokud ano, není moc dobrý. Takhle mě zničit za to, že jsem cítila, že jsem byla skutečným člověkem, plným naděje, snů a lásky. Chtěla jsem z toho brečet. Na okrajích bolestivě pulzovala, krvácela, kdyby měla ústa, sténala by. Kéž bych mohla plakat, ale každá slza byla pryč, vyschnula, už jsem je všechny vyplakala. Zbyla jsem jen já a ta díra, stále hladovějící po dalším kousku mého srdce. Byla jsem navždy vnitřně zmrzačená.

Zírala jsem na sebe a mé zrcadlové já mi můj pohled opětovalo. Ne, že by byly vidět velké rozdíly mezi mnou dnes a mnou před týdnem; snad jsem tehdy neměla tak temné kruhy pod očima, možná jsem věnovala víc času úpravě mých vlasů, ale pravda, skutečná změna, ta byla pod povrchem, v pohasínající záři mých očí, v pokleslých koutcích, v prázdnotě mého srdce. Ty mrtvé, prázdné a netečné oči mě děsily, přestože byly mé.

Pohledem jsem sklouzla ke svému krku a zarazila další z nikdy nekončící řady mých suchých vzlyků. Na hrdle, těsně pod klíční kostí, se houpal malý přívěsek. Drobný zlatý delfín vždy skotačil na mé hrudi s příkladnou veselostí, ale dnes dokonce ani on nedokázal být šťastný. Přitiskla jsem si ruku ke rtům a ztlumila hlasitý výkřik do bolestného zasténání. Chtěla jsem ze sebe dostat tu ostrou bolest, abych mohla konečně v noci klidně spát a ve dne se soustředit na všechno důležité. Musela jsem ze sebe dostat tu ostrou bolest, abych se mohla smát s přáteli a bavit se jako normální lidé. V tom všem mi bránila ta příšerná, hluboká díra v hrudi a...on.

Vzpomněla jsem si na něj. Na jeho tvář, na tmavé vlasy, na temně hnědé oči. Svítily z toho čokoládově hnědého obličeje. Vlasy, záplava dlouhých dredů, které si nechal udělat po sázce se mnou, připomínaly provazy. Milovala jsem každý den, kdy jsem ho mohla tahat za ty dlouhé provazce a provokovat ho tak. Smál se, jeho bílé zuby zářily v temné tváři.

Ne! Zakázala jsem si na něj myslet. Cokoliv, co by zahnalo tu prázdnotu. Odešel ode mě, od mé nezdravě bledé tváře, od světlých vlasů a bledě modrých očí. Nikdy jsme se k sobě nehodili. Přesto, když se mi vybavil jeho obličej, dokonalé bílé zuby a měkké rty, roztažené v úsměvu, který by rozehřál led. Vzlykla jsem, až mě zaškrábalo v krku a v nose. Všechno ve mně bylo vyprahlé, jako poušť. Kéž by mi zbyly slzy. Hruď se mi ještě jednou sevřela. Můj dech se krátil. Díra by se byla škodolibě zasmála, kdyby mohla, a rozšířila se. Vytřeštila jsem oči a klesla na kolena. Prosím, ať už to skončí, prosím, já už nemůžu, chci umřít, prosím!

Najednou bolest zmizela. Rychle. Jako by tam ani nikdy nebyla. Pomaličku jsem se vytáhla na nohy. Nic. Neozvalo se vůbec nic. Podezřívavě jsem si přeměřila svůj odraz. Konec? Zkusmo jsem se dotkla místa těsně nad srdcem.

Podivně klidná jsem vešla do svého pokoje. Tichounce jako myška jsem zalezla pod prošívanou deku, objala polštář, zavřela oči, a s hlubokým, úlevným povzdechem usnula.

Jemně mě hladil po zádech, a co chvíli zajel rukama až na zátylek. Marně jsem se pokoušela soustředit na učebnici dějepisu, ale středověcí panovníci prostě nebyli dostatečně zajímaví, aby mě odtrhli od jeho horoucích rukou.

„Nech toho," sykla jsem a přivřela oči. Vší silou jsem se snažila nedávat najevo, že se mi jeho počínání příšerně líbí. Jen se tiše zasmál a škádlivě mě zatahal za jeden pramínek vlasů, které mi sahaly už do půli zad. Maličko jsem se ušklíbla, jen slabounce. Pravděpodobně to stejně viděl. Vždycky věděl, jak mi zvednout náladu. Jenže já neměla čas na jeho legrácky. Musela jsem se připravovat na závěrečné testy.

„No tak," zamručel a položil ruku vedle mé. Jeho téměř černá kůže byla proti mé, smetanové, jako oheň vedle ledu. Ale i tak to vypadalo zajímavě.

Chvíli jsem jeho vábení dokázala odolávat, jenže bylo to tak těžké. Nešlo to, ne navždy. Jeho doteky mě rozpalovaly, zanechávaly na kůži příjemný, jiskřivý pocit. Položila jsem hlavu na jeho rameno a objala ho kolem krku. Bylo mi s ním tak hezky. Teplo, sálající z jeho těla, mě prostupovalo lépe, než kdyby tam byl otevřený oheň. Jeho vlastní dlaně spočinuly na mém pase. Pomalu mě přetahoval z otočné židle na svůj klín, a já se nechala. Líně jsem kreslila na jeho záda kroužky. Tála jsem v jeho náručí jako zmrzlina na slunci. Myslím, že to nikomu nevadilo.

„Miluju tě," zašeptal mi do ucha. Jeho dech mě pohladil po tváři. Usmála jsem se do jeho krku.

Probudil mě výkřik. Přemýšlela jsem, čí, a potom mi došlo, že můj. Třásla jsem se. Dokonce i přes přikrývku mi byla zima. Ten sen, tak reálný. Teď, když jsem byla vzhůru, mi připadal ještě skutečnější. Takové to přesně bylo, ještě minulý týden, dokud nepřišla jiná, hezčí než já, chytřejší než já, povolnější než já. Vzala mi ho. Vyrvala s ním i mé srdce, pulzující v jeho rukou, krev z něj kapala na podlahu. Přišla jsem o něj. Navždy.

Díra, kterou jsem měla v hrudi, byla náhle zaplněná. Na jejím místě byl náhle obrovský kámen, ne, hora, diamant, nezničitelný, těžký, rozpínající se za hranice nemožného. Ne. Mučilo mě to mnohem víc než ta díra. Trpěla jsem. Umírala jsem. Moje žebra pod tou tíhou sténala a povolovala. Teď bych svou díru chtěla zpět. Tisíckrát.

Kéž by byl způsob, jak se toho zbavit, jak se osvobodit z okovů bolesti. Zabíjelo mě to. A pak mi to došlo.

Jeden způsob by to byl. Mohla jsem se zbavit bolesti, dokonce navždy. Riskantní, šílený pokus, poslední v tomto životě.

Vystřelila jsem z postele a tiše vyjekla, když se mé nahé nohy dotkly země. Studila mě do chodidel, ale nevšímala jsem si toho. Lehounce jsem přeběhla ke kuchyni a z linky vytáhla z ní jeden ze svých největších nožů. Opatrněji než obvykle jsem ho obrátila čepelí k srdci a chystala se bodnout.

Zarazila jsem se centimetr od kůže. Nebyla jsem si příliš jistá, že se sama dokážu probodnout tak, abych okamžitě umřela. Spíš bych si jen něco nařízla, a potom dlouho trpěla v bolestech. To by nebyl dobrý způsob.

Kámen na místě srdce, který na okamžik přestal tížit mou hruď, se znova rozepjal. Sahal mi až do krku. Pokusila jsem se polknout. Ne, nešlo to. Byl moc silný. Silnější než já.

Vrátila jsem se do pokoje, kde můj pohled spočinul na dveřích, vedoucích k balkonu. Fascinovaně jsem pootočila kličku a doširoka je rozevřela.

Ledový vzduch mnou proletěl, jako bych tam ani nebyla. Zalapala jsem po dechu. Kámen ještě napuchnul, takže jsem nemohla skoro ani to. Třesavka mnou lomcovala tak silně, až jsem se bála, že se mi podlomí kolena, ale nějak jsem překročila práh a spočinula na balkoně.

Po tvářích mi kanuly horké slzy. Vzpomínala jsem. Skoro jsem ho viděla před sebou. Potom jsem zamknula svou představivost ve skříni a vyšplhala na zábradlí, bránící pádu.

Nemyslela jsem. Má kolena se pomalu ohnula. Vymrštila jsem se do vzduchu.

Svět kolem mě se zpomalil. Letěla jsem? Klidně bych mohla. Kámen zmizel. Bylo mi tak lehce. Na hrudi žádná bolest. Žádný kámen, žádná díra. Jen svoboda.

Čokoládově hnědé oči, dlouhé dredy, kůže tak černá, že v noci není vidět. Bílé zuby.

Všechno tohle vyměnilo svou rusalku, svou bledou tančící vílu, za jinou, stejnou, jako byl on. Ale já ho i přesto milovala. Jen jsem nedokázala žít bez něj.

Dopadla jsem na zem.

Zaslechla jsem prasknutí.

Moje rty se maličko pohnuly. Pokusila jsem se zašeptat. Chtěla jsem svá poslední slova věnovat jemu.

Zhluboka jsem se nadechla. Vnitřnosti se mi zaplavovaly krví.

„Miluju tě," vytrysklo ze mě spolu se záplavou rudé tekutiny. Z oka se mi vykoulela slaná kapka.

Život ze mě vytekl v podobě krve a slz.