Dotek klidu

60 12 0
                                    

Neříkám, že chci umřít. Nikdy jsem nechtěla. Smrt je tak strašně definitivní, plná nevědomosti, nikdy neprozkoumaná. Co tam čeká? Nebe? A není nebe jen přejmenované peklo? Nebo tam není nic, jen tma, prázdnota a osamění? Jaké je umírání? Bolí to hodně? Uvidím světlo na konci tunelu, nebo se z oblohy snesou okřídlení chlapečci a odnesou mě pryč? Nikdo to neví, proto se smrti bojíme. Svým způsobem musím obdivovat ty, kteří se zabijí dobrovolně. Je to velký krok do neznáma... ale většina z nich to nedělá ze zvědavosti, ale protože nechtějí nebo nedokážou trpět život, což nikdy nebyl můj případ.

Ale jsem připravená. Jsem připravená takovým způsobem, jakým bych nikdy nebyla nebýt jich. Nebýt mých přátel, mé rodiny. Nebýt lásky, nebýt bolesti, nebýt nenávisti, nebýt radosti, nikdy bych nedokázala přijmout myšlenku, že se zítra neprobudím. Ale konečně jsem připravená. Konečně můžu s poklidným svědomím zavřít oči a usnout. Někdy v noci mi do žil vteče morfium, dost na to, abych poklidně skonala, bez bolesti, bez výčitek. Všem jsem dala své poslední sbohem. Už zbývá jen jediné, rozloučit se sama se sebou.

Rty mi zkřiví slabý úsměv, když si vzpomenu na ty roky života, co mám za sebou. Bylo to super. Kolik hodin jsem strávila hlasitým smíchem, jak často jsem plakala? Nemůžu to spočítat. Ono to ani nejde. Žila jsem bohatý život, dost na to, abych byla spokojená. Skončilo to trochu brzo, dřív, než jsem mohla počít vlastní děti a vidět jejich děti, ale s tím už nikdo nic neudělá. Jsem šťastná a mým proč být. Byl to dobrý život.

Zavřu oči. Vidím je všechny před sebou. Mé dvě věrné kamarádky. Mého milovaného přítele. Sestru, která mě nikdy neopustila a bratra, který za mě utržil už dost ran. Pořád mám v sobě kousek z něj, ale brzy už to bude zbytečné. Žádný kus mého těla nebude fungovat tak, jako dřív, ani ty, co mi dal.

Do nemocničního pokoje přicupitá sestra zhruba mého věku. V jejích očích čtu o lítosti, kterou pro mě chová. Tahle slečna se mnou trávila hodně času, držela mi lavor, když jsem zvracela, měnila mi jehly i obvazy, převlékala mě a dokonce se mnou párkrát musela dojít i na záchod. Nemám před ní tajemství – ví, jak jsem na tom, ví, že brzy zemřu a snaží se mi zbývající čas udělat co nejpohodlnější.

„Potřebuješ něco, Lizzie?" usměje se na mě. „Něco k jídlu? Dietu už držet nemusíš, takže ti klidně můžu něco donést."

„Ne, jsem v pohodě," odmítnu slabým hlasem. Mluvení je pro mě obtížné po všech těch slzách, co jsem dneska prolila při loučení. Nechtěla jsem plakat, ale oni mě stáhli s sebou. Jediný, kdo nebrečel, byla moje láska. On se usmíval, nuceným, bolestivým úsměvem, který mi rval srdce. Držel mě za ruku a líbal na čelo, avšak viděla jsem na něm, že trpí stejně jako ostatní. „Ale... mohla byste se mnou chvíli zůstat?"

„Samozřejmě," přikývne a posadí se vedle mě. Opatrně pohnu nohama, abych jí udělala víc místa, avšak zastaví mě její něžná ruka. „Klid, Lizzie."

„Vždyť v podstatě stojíte," namítnu. Její výraz mě zarazí. Má ve tváři tolik citu... nemělo by jí na mě tolik záležet. Bude jen dalším člověkem, kterého můj odchod zamrzí a to já nechci.

„To je v pohodě," zopakuje. „Chceš si povídat?"

„Ne. Jenom tu se mnou zůstaňte. Nechci být sama."

Znovu přikývne a nechá dlaň položenou na mém koleni. A já vzpomínám.

Vzpomínám na život. Vzpomínám na lásku. Vzpomínám na radost.

Na tvářích mi schnou slzy.

A já usínám. 

Doteky emocíKde žijí příběhy. Začni objevovat