Doteky emocí

Dotek vzteku

Zborcená potem jsem se probudila z ohavné noční můry. Prohrábla jsem si vlasy. Mastné, hnusné, promočené, taková slova mi prolétla hlavou. Jenže ony byly pořád hezčí než to, co se mi zdálo. V hlavě jsem měla jen neurčité vzpomínky na vztek, slzy a křik, ale hrůzu z toho snu jsem si pořád pamatovala. Srdce mi bušilo, dech se krátil. Neměla jsem šanci, že znova usnu, to mi bylo jasné.

Teprve v koupelně jsem si vzpomněla, proč na tom jsem, tak jak na tom jsem. A zaplavila mě vlna nenávisti.

Bez rozmyslu jsem praštila do zrcadla. V ruce mi luplo. Byla bych křičela, ale hlasivky mě zradily a já se místo toho se zaúpěním svalila na zem. Nezraněnou rukou jsem mávala kolem sebe a sténala. Tu zraněnou jsem si tiskla k hrudi, zatímco hořela v bolesti, která byla tak nesnesitelná, až jsem téměř uvažovala nad amputací.

Roztřeseně jsem se postavila a pustila studenou vodu, pod kterou jsem okamžitě strčila napuchlou ruku. Dost mi zrudla, pomyslela jsem si. Musela jsem použít zrovna pravačku.

Dobelhala jsem se zpátky do pokoje a svalila se na postel. Bylo mi zle. Bylo mi zatraceně zle. Hlava mi třeštila, místo jazyku bych klidně mohla mít smirkový papír a ruka mě ohromně pálila. Pokusila jsem se pohnout prsty. To se mi sice povedlo, ale byla jsem odměněná další bolestí. A potom se ozvala i bolest na hrudi.

Teď už jsem vykřikla. Ale nebylo to kvůli tomu, že jsem trpěla – ani psychická, ani fyzická bolest nebyla nic ve srovnání se spalujícím hněvem, který jsem mohla jen polykat, abych se jím neudusila. Měla jsem chuť jej vyplivnout jako kyselinu a zničit kohokoliv, kdo by se odvážil mi vzdorovat, ale zároveň s tím jsem věděla, že kdybych to udělala, litovala bych toho. Existoval jen jeden člověk, kterého jsem chtěla zničit, a nehodlala jsem kvůli němu ublížit komukoliv jinému.

Zabořila jsem obličej do polštáře a dovolila několika slzám vzteku spatřit světlo světa. Už jsem plakala do polštáře dost. Nemělo to význam. Pláč nemá. Slova nemají. Jediné, na čem záleží, jsou činy. A já už konečně byla připravená konat svou vůli. Trvalo mi to dlouho, ale už nedokážu dál sedět a nic nedělat. Ne, končím s tím. Teď ze mě bude to, co jsem byla celou dobu. Přestanu to skrývat.

O půl hodiny později jsem seděla pořád na tom stejném místě a zírala do bílé látky polštáře, která se ve tmě měnila v černou. Nemyslela jsem. Neměla jsem na to sílu. Byla jsem vyčerpaná z nedostatku spánku, vyčerpaná z bolesti na hrudi, vyčerpaná z bolavé ruky. Kéž by mě bolela jen ruka a srdce, jenže já cítila celé tělo, svaly na tváři, každičký nerv. Všechno mě trápilo, trhalo se na kusy a já umírala. Hořela jsem zaživa. Kvůli němu.

Viděla jsem jeho tvář i ve spánku. Skřípala jsem kvůli němu zuby, mlátila do polštářů a vzlykala do přikrývek, jenže nic se nezměnilo. Buď změnu zařídím já, nebo žádná nebude. Jiná volba neexistuje. Musím to udělat sama.

Přikývla jsem. Dojít pro telefon najednou není tak obtížné. Rozhodnutí. Rozhodnutí padlo. Musím to dotáhnout do konce. Je to nutné.

Vytočila jsem číslo.

Slyšela vyzvánění.

„Ano?" ozve se ospale.

V hlavě se mi přehraje tisíc myšlenek. Otevřu ústa, abych mu odpověděla, avšak nedokážu ze sebe vypravit ani slovo.

Zavěsím.

Zaječím.

Vyběhnu ze dveří.

A narazím.