Dotek zoufalství

277 30 3
                                    

Odcházím ze školy s povislými rameny, se smutně sklopenou hlavou. O špičky mých bot se co chvíli rozprskne veliká slaná kapka vody. Příčina mého smutku, schovaná v batohu, jako by mi propalovala díru do hlavy. Tohle bude zlé, pomyslím si zoufale. Nemůžu přijít domů s tímhle. Ne teď. Rozhodně ne teď.

Šourám se, co nejpomaleji to jde, ale ať se snažím, jak chci, nedokážu cestu protáhnout víc než o pár minut. Cestou do mě narazí několik starších spolužáků. Všichni se dají do hurónského smíchu, když dopadnu na tvrdý asfalt. Z kolena mi vystřelí prudká bolest. A na silnici zůstává rudá skvrna.

„Ale ale, prvačka si udělala bebí?" pošklebují se a jeden z nich hodí směrem ke mně nedopalek od cigarety. „Jaký bylo výzo? Samý jedničky?"

„Nechte mě bejt," zašeptám. Marně se snažím zakrýt zarudlé oči, ale nepovede se mi to. Jeden z nich pokrčí rameny, a klekne si vedle mě.

„Omlouvám se za ně. Pojď, vstávej," řekne mi. Má milý úsměv. Jeho oči, zářivě modré, se třpytí pod ladným obloukem obočí.

„Dí-..." začnu, ale nedokončím. Jeho ruka mě vytáhne do vzduchu, a vzápětí poté mě znova pustí. Dopadnu na zem s hromovou ranou.

„Hopla. Asi se budeš muset postavit sama," prohodí krutě. Jeho kamarádi se znova rozchechtají. Nechají mě tu samotnou, uplakanou, s rozraženým kolenem. Kousnu se do rtu, jenže nezvané slzy se nějak vyvalí z mých očí. Opatrně se postavím na nohy, opráším si kolena. Potom se vydám domů.

..........

O půl hodiny později

„Neříkala jsi náhodou, že si tu matiku opravíš? Jak se ti zatraceně povedlo dostat čtyřku z chemie? Čtyřku?"

„Mami, já za to nemůžu, dal nám do testu novou látku," říkám vyděšeně a krčím se před zuřivým výrazem mé matky. Otec sedí v křesle, pije pivo, a volnou rukou mává vysvědčením, na kterém se skví plody mého ročního úsilí.

„To je mi fuk! Pokud jsi naše dcera, tak přece nemůžeš takhle pokazit vysvědčení? Pamatuješ, co jsme ti říkali? Dones jedinou dvojku a celý prázdniny nevylezeš z domu! Tys donesla dvě čtyřky!" Její křik se rozlehne po malém, zaprášeném bytečku. Ačkoliv jsou oba mí rodiče vzdělaní, nedokážou ani uklidit. Vždycky to musím dělat já.

„Já tě přece prosila, abys mi s tím pomohla, že mi to nejde." Můj šepot jako kdyby k ní ani nedolehl.

„Jsi odporná, hnusná, líná veš, co se pořád jen přiživuje na svých rodičích. Pijavice! Krmíme tě, šatíme tě, necháváme tě spát pod naší střechou a co z toho? Dvě čtyřky!" nadává mi otec. Se slzami v očích se podívám z jednoho na druhého. Kdy se to všechno tak pokazilo? Kdy si ti dva přestali rozumět a začali všechny své problémy házet na mě? Proč se jednoduše nerozvedou? Na co jim je, že na mě křičí? Kdy, proč, nač?

„Ale, já..." Zatnu ruce v pěsti a skloním hlavu. Usilovně si přeju, abych mohla utéct. Kamkoliv.

Najednou se matka otočí a začne se přehrabovat ve skříni. „Když nedokážeš dávat pozor ve škole po dobrém, bude to muset jít po zlém. Začíná ti tvrdá škola, holčičko. Já v tvém věku neměla nikdy nic horšího než jedničky!" Narovná se, ruce za zády, v očích ocel. „Mně žádnej výprask nikdy neublížil, tobě taky ne. Naopak, pomůže ti!"

Zvedne dlaně, ve kterých drží masivní opasek. Vytřeštím oči a ucouvnu. Srdce se mi rozbuší.

„Neutíkej, k ničemu ti to nebude. Naopak, potom to bude ještě horší," pohrozí mi. Do očí se mi zase tlačí slzy, stejně nevítané, jako předtím, ale tentokrát mnohem silnější.

Doteky emocíTahanan ng mga kuwento. Tumuklas ngayon