Sebevrazi

Druhý - Emanuel

Jen co vyšel z domu, jeho tělem otřásl prudký poryv větru. Schoval svou tvář pod šálu natolik, že v mezírce mezi čepicí a šálou vykukovaly jen jeho blankytně modré oči. Byly vyděšené.
Do tváře ho udeřil mrak sněhových vloček, jako by je po něm někdo vztekle mrštil.
Postupoval dále, navzdory silnému větru a příležitostným hrstkám sněhu útočících na jeho obličej.
Jeho kroky toho večera směřovaly do příjemné kavárny o několik ulic dál. No, ještě příjemnější ona kavárna byla před pádem vlády.
Byl členem Spolku za Obnovení Demokratického Státu, myšlenka anarchie se mu příčila a z představy, že jeho země by mohla skončit bez vlády, se mu dělalo špatně. Měl rád ve všem řád, zákony považoval za nezbytné a velice důležité.
Navzdory nízkému věku a křehkému vzhledu byl velice průbojný. Byl veskrze pozitivní, a dobrý řečník, proto měl potenciál ovládat davy. Díky svému zápalu toho i dosahoval - byl motivací pro všechny odpůrce anarchie.
Ovšem i on už ztratil jakoukoli naději. A jestliže Emanuel ztratil naději, nemohl ji mít už nikdo.
Vstoupil do kavárny a ihned zamířil k baru. Sedl si na barovou stoličku, že které díky své výšce dosáhl špičkami bot na zem.
"Jedno latté, prosím!" křiknul na barmana, který zrovna obsluhoval zákazníka na druhé straně baru. Barman kývl a Emanuel se otočil směrem k televizi. Běžely v ní zprávy kanálu SODS1, jediného funkčního televizního kanálu, který byl provozován Spolkem. Emanuel přiložil k ústům sklenici s kávou, kterou mu mezitím donesl barman.
Po shlédnutí zpráv a vypití kávy položil na bar minci, kterou zaplatil kávu a ještě zahrnula tučné spropitné pro barmana. Peníze už nepotřeboval. Chystal se zemřít.
Ve zprávách se dozvěděl o nízkých šancích na znovuzavedení republiky a o smrti jednoho z vůdců Spolku. Nenašel už žádný důvod pro to, aby jeho život pokračoval. Hodnoty padly, neměl zákony, které by mohl dodržovat, normy, které by mohl splňovat. Pro co jiného žít?
Procházel liduprázdnými ulicemi, opustil město, šel dál, nezastavoval se, neohlížel se, nic ho nezajímalo. Ignoroval sněhové krystalky lepicí se na jeho kabát. Ignoroval hrstky sněhu útočící na jeho obličej. Apaticky kráčel dály směrem k louce kousek za městem. Tam se rozhodl ukončit svůj život.
Po zasněžené polní cestě, která byla jen těžko rozeznatelná od okolní louky pokryté tlustou vrstvou sněhu, došel až na příhodné místo, blízko lesa. Všechen ten sníh vypadal tak lákavě, jakoby ho ponoukal k onomu činu. Sundal si boty, sundal si i ponožky, a vkročil do pole. Polekaně nadskočil, překvapen tím, jak moc je sníh studený. Poté ale pevně došlápl, jsa si jistý tím, co se chystal udělat. Jako další část oblečení odhodil kabát. Po několika krocích šly dolů kalhoty. V tu chvíli si připadal jako nějaký striptér, až se tomu musel nahlas zasmát. Během dalších kroků si sundal všechno zbývající oblečení. Nedbal na to, jaká je mu zima, beztak mu bude za chvíli ještě větší, až si lehne do sněhu a bude čekat na smrt.
Stál uprostřed pole rovně jako pravítko, nahý a zmrzlý na kost. Po tváři mu stékaly slzy, které v mžiku zmrzaly a pak ještě víc studily. Náhle, jako by do něj někdo strčil, zhroutil se k zemi. Dopadl na záda do sněhové pokrývky a krátce vykřikl. Pak se rychle, proti pudu sebezáchovy, zahrabal do sněhu, že mu vykukovaly jen dlaně, chodidla a obličej.
Ležel na zádech zasypány sněhem, byla mi šílená zima, a pozoroval hvězdy. Nebe vypadalo, jako černý papír nepravidelně pocákaný různě velkými kapičkami bílé barvy, jako od šíleného malíře.
„Ach, hvězdy. Tak chladné..." povzdechl si. „Brzy se k vám přidám, tam nahoře, pokud mě teda nepošlou dolů." dodal ještě, snad už ani ne ke hvězdám, jako spíš k sobě. Pohlédl na své dlaně, ze kterých už se dávno vytratila všechna barva, společně s teplem. Zjistil, že už se nedokáže pohnout. Naposledy pohlédl na hvězdy, pocítil náhlý a podivný příval tepla, a najednou se jeho vědomí vytratilo.

O několik hodin později, když vánice už dávno nebyla aktuální stav počasí, jste mohli zahlédnout v poli rozházené kusy oblečení, a o několik kroků dále mrtvolně bledý obličej, dlaně a chodidla, splývající se sněhovou pokrývkou. Skrze bílá mračna na obloze se prodralo několik sněhových (slunečních) paprsků, které polaskaly mrtvého chlapce po tváři.
Zdálo se, jako by se snažily něco říct.
"Jsi tam, kde jsi chtěl být. Tak tedy vítej."