Třetí - Patricia

101 22 2
                                    

Seděla na stoličce v nemocničním pokoji. V levé ruce držela kapesník, kterým si otírala oči, v pravé ruce držela ruku svého mladšího bratra. Ten ležel na posteli, na bílém povlečení, s hlavou na bílém polštáři, přikrytý bílou pokrývkou, v bílém nemocničním mundúru. I stěny pokoje byly sterilně bílé. Patricii to připadalo, jako by si všichni něco nalhávali. Moc dobre věděla, že v této situaci by černá byla vhodnější. Její bratr umíral, a na celém světě byla jen jedna věc, která tomu mohla zabránit - nová ledvina.
Michael měl už od narození jen jednu funkční ledvinu. S tím by se dalo žít, ovšem už ne s tím, co se mu stalo před několika dny. Michael miloval koně už odmalička. V pěti letech byl poprvé v sedle, a od té doby v něm byl každou chvilku volného času. Jezdíval na své klisně Sunrise, se kterou se seznámil, když byla ještě hříbě. A při jízdě na ní se mu taky stala nehoda.
Vracel se z projížďky po silnici, jako vždycky. Sunrise byla klidná za každé situace, ovšem když kousek od ní zatroubilo auto, lekla se a vzepjala na zadní. Michael, který klisně bezmezně věřil, vypadl ze sedla, protože se ničeho nedržel. Jelikož šli po kraji, dopadl zády přímo na svodidla, a aby toho nebylo málo, ještě se chvíli kutálel dolů ze srázu. Pádem na svodidla si utrhl ledvinu. Tu zdravou. A s tím už se moc dobře žít nedalo. Lékaři v nemocnici Patricii a Michaelovým rodičům suše oznámili, že bez nové ledviny má velice nizkou šanci na přežití.
A tak se už několik dní rodina střídala u Michaelova lůžka a doufala. Ovšem žádný vhodný dárce se nenašel. Až na Patricii, která si to o sobě tajně zjistila. A jelikož její mysl byla zatemněna smutkem, rozhodla se pro bratra obětovat.
Naposled mu pevně stiskla ruku, opustila sterilně bílý pokoj, a vyšla do chodby. Byla noc, Patricia byla jediný návštěvník se speciálním povolením, a tak byla šance na potkání jiného člověka opravdu nízká.
Všechno měla pečlivě naplánované. Po schodech vyšla do nejvyššího patra, došla k největšímu oknu v chodbě, které si ke svému činu vybrala, a otevřela ho. Do tváře ji uhodil nečekaně prudký poryv ledového vzduchu smíšený s hrstkou sněhových vloček. Vylezla ven, do tmavé noci, na vnější parapet, a přivřela za sebou okno. Nechtěla, aby skučení větru přilákalo nechtěnou pozornost.
Stála na parapetu přiotevřeného okna a připravovala se na skok. Prudký vítr, který z ní téměř strhával oblečení, ji jen jakoby ponoukal k onomu činu. Pohlédla na nebe poseté hvězdami. Jako by se někomu vysypal balíček třpytek na černou podlahu.
„Ach, hvězdy. Tak chladné..." povzdechl si. „Brzy se k vám přidám, tam nahoře, pokud mě teda nepošlou dolů." dodala ještě, snad už ani ne ke hvězdám, jako spíš k sobě. Z kapsy vytáhla kapesník, který ještě před několika minutami vsakoval její slzy, a odhodila ho do temnoty. Při pádu dolů se zmítal ve větru.
Povzdechla si, naposledy pohledem zabrouzdala kolem, a pak skočila. Její život byl v mžiku nemilosrdně uťat smrtčinou kosou.

O několik hodin později, když se slunce vyhouplo nad obzor, mohli jste vidět dívku ležící na chodníčku v nemocniční zahradě v kaluži krve. Slunce osvítilo její místy zkrvavenou tvář svými paprsky.
Zdálo se, jako by se snažily něco říct.
"Jsi tam, kde jsi chtěla být. Tak tedy vítej."

SebevraziWhere stories live. Discover now