Duch lesa [DOKONČENO]

50. - Mír

(Minule...) V té chvíli jakoby se všechny hrůzy a starosti nikdy neodehrály. Mira se svezla po zdi k zemi, přitiskla si zraněnou ruku k hrudi a položila si hlavu na kolena. Druhou rukou si objala pokrčené nohy a snažila se nějak nevnímat tu ukrutnou bolest celého jejího těla. Přesto se ale usmívala. Je po všem. Vyhráli.

Felix obcházel pokoj a něco hledal. Na své vykloubené rameno nebral ohledy. Musí to tu přece někde být! Dopotácel se ke skříni a prohledal všechny šuplíky. Vyházel královy zdobené košile a roucha, a prozkoumal každou kapsu a skulinku. Nic. Přistoupil k posteli, mečem rozpáral polštáře a důkladně prohmatal všechny peřiny. Taky nic. Pokusil se jednou rukou zvednout matraci, ale ani s ní nehnul. Naštvaně uhodil pěstí do čela postele. Ostatní, kteří leželi nebo seděli vyčerpaně na zemi, se po něm zvědavě podívali. V tom se Rafael zvednul a dokulhal k němu.
„Co to děláš?" zeptal se Felixe unaveně.
„Hledám ten amulet!"
„Amulet?"
„Jo, královskej amulet! Měl by tu někde být..." odpověděl Felix a pak se zarazil. „Co když už ho král zničil?!" pronesl zoufale a pokusil se znovu zvednout matraci. Za každou cenu ho musí najít.

Mira chvilku sledovala Felixovo počínání a poté se odplazila k nehybnému tělu krále. Kam by ho asi tak mohl schovat?
„Rafaeli, můžeš mi pomoct?" zavolala po chvilce na osobu se zdravými horními končetinami a poprosila ho o sundání králova brnění.
„Proč bych mu měl sundávat brnění?" zeptal se zmateně Rafael.
„Tak se zamysli. Jaké je nejbezpečnější místo na schování malého medailonu? V jakékoliv místnosti nebo trezoru by mu ho mohl někdo ukrást a král si byl přece tak jistý svým vítězstvím. Vůbec by ho nenapadlo, že by se někdo mohl dostat až k němu, nebo ho dokonce zabít."

Rafael nad tím chvíli přemýšlel a poté mu bleskly v očích jiskry pochopení. Odvázal králův hrudní plát, stáhnul kroužkovou košili pod ním a sáhl pod plátěnou košili úplně vespod, která už byla celá nasáklá krví. Nahmatal řetízek a vytáhl rubínový amulet. Felix, který tomu všemu přihlížel, zalapal po dechu a padl na kolena.

„Díky bohu!" zamumlal a praštil pěstmi do podlahy. Mira si vzala medailon do rukou a přitiskla si ho k hrudi. Povzdechla si, podívala se na Felixe, přišla k němu a pevně ho objala.
„Máš štěstí, že si ho král nechal," zašeptala, dala mu pusu na tvář a dnes už podruhé nechala volný průběh slzám. Tentokrát to ale byly slzy štěstí.

Když se chystali opustit královy komnaty, Alex si všiml balkonu. Pustil Rafaela, kterému doteď poskytoval oporu a otočil se zpět. Přistoupil ke králi, vzal ho za nohy a odtáhl ho ven skrz zdobené balkonové dveře. Dole pod hradem blíž k lesu se stále ještě bojovalo. Všichni ale vypadali strašně vyčerpaně a nikdo už se nesnažil tak jako na začátku. Alex vložil prsty do úst a hlasitě hvízdnul. Ostrý zvuk se roznesl po bojišti a několik vojáků obou armád se po něm ohlédlo. Když na balkon vešli ostatní, aby se podívali, co Alex provádí, už se směrem k balkonu dívali všichni. Na bitvu se v tu chvíli zapomnělo, vojáci, nezávisle na tom, za koho bojovali, byli zvědaví, co se děje v královské ložnici.

Alex se ušklíbl a kývl na jednoho ze Zelených, aby mu pomohl zvednout králův pozlacený pancíř. Pracně ho postavili na zábradlí, a když si byli jistí, že ho všichni viděli, svrhli ho dolů. Potom se chopili králova těla a přehodili ho přes zábradlí. Mira přiskočila blíž a sledovala, jak se tělo ve vzduchu otáčí a s tupým žuchnutím dopadá na zem. Z pozorování ji vyrušil několikahlasý výkřik. Zvedla zrak zpět na vojáky a uviděla, jak někteří zvedají meče do vzduchu a objímají se, jiní klesají na kolena a zvedají ruce v rezignovaném gestu. Bojištěm se nesl jásot členů rebelské armády. Miře se do očí opět draly slzy a ústa se jí roztáhla do širokého úsměvu. Právě skončila šestnáctiletá válka.

Když vyšli z hradu, už na ně čekalo několik členů hnědé jednotky a vůz tažený dvěma koňmi. Těžce zranění byli nakládáni a okamžitě odváženi do hlavního tábora, popřípadě ošetřováni přímo na místě. K lehce zraněným se připojilo několik dalších Hnědých a pomalu je odvedli z bojiště.

Mira se nějakým způsobem unaveně doplazila do tábora, kde se jí ujala velmi milá žena a začala jí ošetřovat ruku. Určitě po tom zůstane jizva, říkala si v duchu, ale bylo jí to vlastně úplně jedno. Zahleděla se na stan po své pravici, odkud právě vyšla Robin. Rozhlédla se, a když si všimla Miry, vydala se k ní.

„Našla jsem ho, jak si chtěla," řekla a usmála se.
„A co? Jak je Leovi?" zeptala se nedočkavě Mira.
„Je vyhladovělý a vyčerpaný, ale bude v pořádku," odpověděla Robin a poplácala Miru po zádech. Ta pokynula ženě, ať jí na chvilku přestane ošetřovat a sevřela Robin do drtivého objetí. Byla tak neuvěřitelně šťastná.    

Když se pořádně objaly, Mira si znovu sedla a kývla na ženu, která se opět pustila do ošetřování. Mira se zhluboka nadechla a zavřela oči. Zdálo se jí, že někde v dálce slyší táhlé vlčí vytí.

PS: Tak a jsme u konce. Dokonce mi to i hezky vyšlo na padesát kapitol, což jsem vůbec neplánovala :D
nebudu se tady rozepisovat, protože chci vydat ještě epilog, ale i tak bych ráda všem poděkovala za čtení mého začátečnického příběhu :)