Duch lesa [DOKONČENO]

23. - Děje se něco?

Byla hluboká noc. Krajinu slabě osvětlovali hvězdy. Uprostřed malé mýtinky hořel oheň a kolem něj byly postaveny dva stany. K ohni přistoupila mužská postava a vhodila do něj poleno. Plameny hladově zapraskaly a zanedlouho suchý kus dřeva úplně pohltily. Postava si sedla na zem a oheň osvítil její obličej. Byl to Felix. Tvářil se zkroušeně. Sáhl do kapsy kožených kalhot a vytáhl rudý medailon. Chvíli se na něj díval, otáčel ho v ruce a jemně ohmatal každičkou jeho hranu. Potom si ho nasadil. Jakmile to udělal, rubín se rozzářil. Felix si amulet naštvaně strhl z krku. V očích se mu leskly neprolité slzy. Nesmí brečet. Ne teď. Ne, když ho Mira pozoruje. Věděl o ní. Stála ve stínech, opřená o stěnu stanu a dívala se jeho směrem. Nesmí ukázat strach. Musí být silný. Musí být její oporou. Vzhlédl a jeho oříškové oči se setkaly se smaragdovými. Mira se pomalým, rozvážným krokem blížila k němu. Sedla si vedle něj, dívala se před sebe a mlčela. Felix vrátil amulet zpátky do kapsy a zadíval se do plamenů. Nad mýtinou se vznášelo nepříjemné tíživé ticho, které nakonec prolomila Mira.

„Děje se něco?“ zašeptala zvědavě a otočila se na Felixe. Ten zavrtěl hlavou a odvrátil pohled.

„N-ne, jsem v pohodě.“dodal po chvilce. Snažil se, ale malé zaváhání v hlase se mu nepodařilo schovat.

„Felixi, víš, že na tohle ti neskočím. Proč mi prostě neřekneš pravdu?“pokračovala Mira v rozhovoru. Byla zmatená. Přes den se Felix choval naprosto normálně, ale když si myslel, že se nikdo nedívá, vyndal královský amulet a tvářil se naprosto zoufale. Věděla, že musí něco udělat, ale nevěděla co. Chtěla mu pomoct, opravdu.  Ale jak?

Mladík si povzdechl a otočil se zpátky na Miru. Snažila se tvářit neutrálně, ale Felix si všiml malé zamyšlené vrásky na jejím čele. Taky měla nervozitou skousnutý spodní ret. Zadíval se jí hluboko do očí. Okamžitě ho pohltila jejich barva. V mysli mu začínali běhat nejrůznější obrázky. /Jaro: rozkvetlá louka, stromy, tráva. Moře: zelená laguna, tyrkysové pobřeží i temně modrý oceán.\ Všechny tyhle barvy se právě teď vpíjely přímo do Felixovy duše.

„Felixi? Hej Felixi, slyšíš mě?!“ ozvalo se jakoby z veliké dálky. Felix sebou škubl. Několikrát zamrkal, aby vyhnal tu příjemnou vidinu z hlavy. Až teď si uvědomil, že na Miru musel nejmíň minutu zírat. Začervenal se, sklopil pohled a předstíral, že ho neskutečně zaujali jeho vlastní ruce. Po chvilce se odhodlal zase se na Miru podívat. Usmívala se. Ach ten její úsměv. Byla tak roztomilá. Zasněně si povzdechl. Její úsměv se ještě víc rozšířil. Ještě chvíli bylo ticho a potom ho Mira opět prolomila.

„Poslyš, jestli mi nechceš říct, co se děje, a nezapírej, protože já poznám, že se něco děje, tak nemusíš. Ale doufám, že víš, že se mi můžeš kdykoliv s čímkoliv svěřit. Jsem tu pro tebe.“ Když domluvila, poposedla si blíž a pevně Felixe objala.

***

Už to budou skoro dva týdny, co naši uprchlíci opustili Venturu. Zatím nenarazili na žádnou vesnici, až do teď.

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptal se opatrně Felix.

„No jasně! Bude to zábava!“ vykřikla nadšeně Emily.

„To nemá být zábava! Jdeme tam nakoupit zásoby, Lily!“ řekl trochu popuzeně Nicholas.

„Ale no tak, Nicku! Já se nudim!“ postěžovala si dívka.

„Souhlasím s Lily. Pojďme se bavit!“ připojila se do rozhovoru Mira.

„Tak především, ty s Felixem nikam nejdete!“ obořil se na ní Nicholas.

„Proč ne?“ ozvali se oba dotčeně.

„Všude jsou plakáty s tvojí podobiznou, Miro! A nepřekvapilo by mě, kdyby měli i podrobný Felixův popis. Vy dva tady prostě zůstáváte!“ poslední dvě slova skoro zakřičel. Bylo jasné, že rozhovor skončil. Nicholas bez jediného dalšího slova odešel směrem k vesnici. Emily se nahnula k Miře.

„Nic si z něj nedělej. Je prostě takový.“pošeptala jí a vydala se za Nicholasem.

*** 

„Nevíš, za jak dlouho by se měli vrátit?“ zeptal se Felix.

„Nemám tušení.“odpověděla dívka.

„Už jsou pryč docela dlouho. Snad se jim nic nestalo.“

„Neboj, určitě jsou v pohodě.“

„Když myslíš.“

„Felixi?“

„Jo?“

„Řekneš mi konečně, co se děje?“