Recept na vraždu✔

10

"No...je...výborný. Ale co jste tam dali, že je to takové trošku slané? Mně to nevadí. Já spíše preferuji slané, než sladké, ale tohle spojení je vynikající!"
Koukám na ní jako na blázna. Slané? Sůl jsem tam nedávala...ou. Už jsem si vzpomněla. Jak jsem brečela, tak pár slz spadlo a vsáklo se do korpusu.
"Paní učitelka má pravdu. To jsem ještě nikdy nezažil. Ale je výborný. Ta slaná chuť tomu dodává takový šmrnc."
Aha, takže takhle to je. Lidem chutnají moje slzy! Někdy si říkám, že je dobře, že své myšlenky neříkám nahlas. Protože za takový blbosti bych se hanbou do země propadla, kdyby to někdo slyšel. Ale teď pozitivně. Říkali, že je výborný! U všech ostatních řekli jen dobrý!
"Ještě ochutnáme zbytek, ale myslím, že tu máme kandidáty na výhru!"
Řekne učitelka a já se zaraduju. S úsměvem se podívám na Adriena a ten vypadá, jakoby byl mrtvý zevnitř. Jen tělo bez duše. Vyvalené oči koukající takzvaně do blba, pusa jako čára podle pravítka a ruce volně puštěné podél těla. Okamžitě mě úsměv přejde. Otočím se zpátky na učitelku. Konečně ochutnali poslední dort.
"Je dobrý. Všichni jste se snažili a na to, že je to váš nejspíš první dort jste všichni byli úžasní, ale vítězové jsou jen jedni. A vítězem je skupina...."
Sakra proč nás vždy tak dlouho napíná?!
"Marinette a Adrien!"
Začnu skákat radostí. Jo! Nemusím na chemii a fyziku! Stejně mě ty učitelky nemají rády! A to mě zatím viděli jen jednou! Raduju se a podívám se na Adriena. Nejeví žádnou známku jakéhokoliv citu. Pořád stejný postoj jako předtím. To ne! Rozbila jsem ho!
"Adriene, proč se neraduješ? Nemusíme na chemii a fyziku! To je přece skvělé!"
Koukne na mě.
"Jo. Jupí."
Řekne, ale ani se neusměje. Mně koutky úst značně klesnou níž. Adrien někam odejde. Mám o něj strach. Takhle jsem ho nikdy neviděla se chovat a To ho znám od mala. To se ho to tak dotklo?

Adrien

"Jo. Jupí."
Řeknu. Marinette je strašně šťastná, že jsme to vyhráli. Asi hodně nesnáší fyziku a chemii. Nemám chuť na nic. Na mluvení, na projevování citů, dokonce nemám chuť ani přemýšlet. Jdu na záchod. Sednu si ke zdi a zahledím se do dveří. Proč se to děje? Proč najednou nemám na nic chuť? Je to snad kvůli tomu, co Mari řekla? Ne to ne. Nikdy na ní nedokážu být takhle dlouho naštvaný. Až na to se smrtí mé matky. To jsem naštvaný furt. Ne tak na ní, než na jejího otce. Ale co jinýho za tím stojí? Možná asi fakt, že táta ve skutečnosti špatné věci dělá, nebo dělal. Tak, jak Mari řekla. Možná je mi takhle kvůli tomu, že vím, že je to pravda. Ale to přece i její otec! I on udělal špatné věci! Tu jednu nejhorší věc! Teď se zvednu a půjdu to Marinette oznámit! Vstanu a vyjdu z toalet. Najdi Marinette, jak si povídá s Rose.
"Ehm...Marinette můžeš na chvíli?"
Poklepu Mari na rameno.
"Jo jasně. Promiň Rose."
Řekne a jde ke mně.
"Tak co? Co se děje?"
Je hned zvědavá. Už se nadechuji k tomu, že jí řeknu, na co jsem přišel. Že její táta je taky špatný, ale najednou mě přeruší učitelka.
"Děti jdeme ven a pak se všichni rozejdete domů! Byla bych ráda, kdyby jste o tomto výletu doma nemluvili. Pro vaše rodiče jsme byli v domově důchodců, ano? A teď si opět zakryjte oči a vyrážíme!"
Všichni si zakryjí oči a jdou. Marinette mi někam uteče a já jí to tím pádem  nemůžu doříct. Snažím se jí najít, ale po předešlém incidentu s těma lehkýma dámama jsem si pro jistotu zakryl oči i já. Nebudu znovu za blba, co běhá po strip baru.
_________________________________________
Ahoj lidi! Budu se snažit denně vydat jednu novou kapitolu. Postupně asi přestanu být tolik aktivní, ale slibuji, že alespoň dvě kapitoly do týdne přidám. Vždyť mě znáte 😂 snad mě za takové ukončení nezabijete a snad se vám kapitola líbila! Omlouvám se za chyby, názory můžete napsat do komentářů a hezký den! Pa!
*donuttik*