I Will Help You (Bucky Barnes CZ) √

Říkejte mi Carol ...

Bucky tiše zasykl, když mu Steve jemně stáhl kovové očka pout ze zápěstí. Promnul si bolavá vydřená místa na ruce a zvědavě se na Steva podíval, čekal, co bude dál. Ten mu pohled s úsměvem oplatil a v místnosti se opět rozhostilo hrobové ticho. Carol mlčky upírala pohled do země a snažila se být neviditelná. Cítila se trapně. Věděla, jak moc Bucky a Steve touží po soukromí, aby si mohli v klidu popovídat, ledacos si vyjasnit, možná i zavzpomínat ...
Ale kvůli Nickovi Furymu to nebylo možné. Pokud Bucky nechtěl skončit ve vězení, musel tady její stálou přítomnost respektovat a spolupracovat, stejně jako Steve.
Supervoják se nedůvěřivě rozhlížel kolem sebe, cítil se nesvůj. Steve měl byt moderně zařízený ve stylu 21. století, s televizí, kterou ovšem zapínal jen zřídka, moderním kávovarem, měkkým kobercem a čalouněnými pohovkami. Bucky znal jen HYDRU. Kryokomoru. Těžké železné dveře chráněné dlouhým číselným kódem, za kterými mohl jen tupě sedět na hrubé betonové podlaze nebo tvrdě spát vestoje obklopený ledem, starý deník s rudou hvězdou na obalu, který byl obvykle spolu s obličejem muže za neprůstřelným sklem, který z něj pomalu a hlasitě četl jednotlivá slova, to poslední, co jako Bucky Barnes viděl. Dál už byl jen Winter Soldier.

Supervoják byl jako u vytržení. Carol jeho výraz, na sekundu probleskující zájmem, v duchu přirovnala k Alence v říši divů a spokojeně se pro sebe usmála, když pozorovala, jak Buckyho emoce vyplouvají na povrch. Nemocnice v centrále SHIELDu mu sice poskytla pohodlnou postel, na jakou nebyl zvyklý, ale v porovnání s tím, co měl doma Steve, to nebylo nic. Zvědavě si vše prohlížel a zároveň si dával pozor, aby se ničeho nedotkl. Měl strach, že bude stačit jediný přestupek k tomu, aby jej poslali zpátky a Zemo našel. Při myšlence na vůdce HYDRY přejel Buckymu mráz po zádech. Byl mimo kryokomoru, pamatoval si vše, co se stalo od odletu ze Sibiře. Nehledají mě už? Co mu vůbec ten mizera Bukowski řekl? Má mě za mrtvého? Myslí si, že jsem zahynul?  blesklo Buckymu hlavou.
,,Pane Barnesi?" vyrušil jej ze snění jemný, nesmělý hlas. Bucky sebou škubl a zamrkal, aby se vrátil do přítomnosti. Carol stála naproti němu a statečně s ním udržovala oční kontakt, i když Bucky věděl, že by nejraději byla stovky mil odsud. Steve někam zmizel. Jeho kožená bunda a boty byly pryč.
Sakra! To jsem byl zamyšlený tak dlouho?  Vždyť jsem mohl být mrtvý! Co se to se mnou děje? pomyslel si Bucky a zaplavil jej pocit viny a vzteku sama na sebe, že jej těch několik dnů relativního pohodlí, vykoupených bolestí a ztrátou osobní svobody, připravilo o jeho typickou ostražitost  a opatrnost. Nahlas promluvil:
,,Co ode mě chcete, slečno Whistornová?" Jeho hlas zněl chladně a neutrálně. Stále jí měl za zlé její hnusný podraz tam na základně a nehodlal na to jen tak zapomenout, ale taky si moc dobře uvědomoval, že s ní a se Stevem teď bude muset nějakou dobu žít tady, a dusná, nepřátelská atmosféra bylo to poslední, co by si Bucky přál. Musí se s ní naučit nějak vycházet.
Carol se odhodlaně nadechla a usmála se:
,,Ráda bych s vámi probrala plán nadcházející terapie. A také bych na vás měla jednu prosbu." dodala po chvíli váhání. Bucky si rezignovaně povzdechl:
,,No dobrá, co to bude?" zeptal se neutrálním hlasem, jeho tvář opět nevyjadřovala žádné emoce. V koutku oka mladé hnědovlásky se zatřpytila osamělá, drobná slza:

,,Prosím, říkejte mi Carol ..."