Woodová

22. CATHRINE

Pomalu jsem otevřela oči do tupého světla. "Au. Proč mě tak zatraceně bolí hlava a proč na mě tak zíráte?!"
Fred a George se nade mnou nakláněli a zírali na mě jako na zjevení. Jejich pohledy byly tak zvláštní a nezvyklé, že ve mně nejprve vyvolaly vztek a až pak zmatení. "Jak se cítíš?"
Pomalu jsem se zvedla do sedu a vzala hlavu do dlaní. Vlasy mi napadaly do výhledu a já si všimla, jak jsou temně modré, což nebylo dobré znamení. "Hrozně mě bolí hlava. Nemám nějak moc dlouhý vlasy?"
George pomalu otevřel pusu. "Cathy-"
"Proč jsem na ošetřovně?" zeptala jsem se tichým hlasem a odhrnula závěsy kolem postele. Při pohledu na všechny ty postavy jsem se zarazila a snad jsem i doslova přestala dýchat.
"Cath, měla by sis sednout," vyzval mě neklidným hlasem Fred.
"Co se stalo?" zeptala jsem se tiše a zírala na Siriuse u protější postele. Vyskočila jsem na nohy a vydala se směrem k přítomným. "Proč jsem tady? Něco se mi stalo? Proč se na mě všichni tak díváte?!"
Než jsem se nadála vzdouval se ve mně iracionální vztek, který jsem se snažila zadusit, Minnie mě strkala zpátky na postel a zatáhla za mnou závěsy.
"Všechno ti vysvětlíme," slíbila mi McGonnagalová, když v tom se vedle mě objevil i Sirius. "Byla jsi pod kletbou imperius."
Zarazila jsem se a zírala do stěny. "Moody. Slíbil mi, že mě naučí se bránit. Dneska v šest jsem měla první lekci-" zarazila jsem se. "Kde je profesor Moody?"
"Skutečný Alastor Moody je v pořádku, člověk, který se za něj vydával, už tolik ne," vysvětlila mi klidně Minnie.
"Cože?" vydechla jsem a znovu se zarazila.
"Všechno už bude dobrý, Cathy," slíbil mi Sirius a ve stejnou chvíli mě objal. Nechápala jsem, co to dělá, ale nechala se objímat a napůl ohromená a napůl zničená jsem poslouchala hlasy, které jakoby se vynořovaly z temnoty kolem mě.

"Prosím, Cathrine, snaž se si na něco vzpomenout," požádala mě Minerva McGonnagalová vlídným hlasem a já si rukama zoufale vjela do vlasů. "Mohlo by nám to v mnoha ohledech hodně pomoci."
"Já vím, že mohlo!" přerušila jsem jí a nevědomky jsem si začala rukama vlasy vytrhávat a snažila jsem se zaplašit slzy. Seděla jsem v zaplněné ředitelně a vyjímečně jsem tam nebyla vlastní vinou.
Mamka, která stála vedle mě mé ruce zastavila a pevně je sevřela, takže jsem zůstala odkrytá. Schoulila jsem se v křesle ještě o něco více a když se mamka ujistila, že už to znovu neudělám, pustila mě. Zaryla jsem nehty do opěrek. "Mohla bych prosím dostat novou hůlku?" zašeptala jsem tak tichým hlasem, že jsem ho sama sotva slyšela. "Nedokážu se jí dotknout, jakoby nebyla moje, jakoby patřila někomu jinému..."
Mamka ihned přikývla a naklonila se ke mně. "Cathy, vím, že to bolí, ale to bolest nás povznáší a díky ní se můžeme přenést přes to špatné. Je to to, co nás odlišuje od nich. Jen ten, kdo miluje, dokáže cítit bolest."
Na chvíli jsem zavřela oči a pevně stiskla víčka. "Já byla někde v šeru. Bylo tam vlhko. A byla jsem tam vícekrát. Já... já tam něco brala? Já... schovávala jsem do svojí tašky nějaké přísady..."
Profesor Brumbál se otočil na Snapea, doteď mlčel, jakoby každou podrobnost důkladně zpracovával. "Teď víme jak vám mizely zásoby, Severusi."
Snape si mě změřil neutrálním pohledem, zatímco sám činil své závěry. "Jistě, mrštné Woodové nedělalo problémy se tam vloupat, i když mě překvapuje, že při její zručnosti se jí dařilo zanechat vše tak, aby to co možná nebylo poznat."
"Nejsem zlodějka!" zavrčela jsem nahlas a sevřela opěradla ještě silněji. "Nikdy bych nic neukradla!"
"My víme, Cathy." Mamka znovu chytila mé zápěstí.
Rukou jsem si promnula kořen nosu a zhluboka vydechovala. "Pak si pamatuji ty dopisy. Vždycky jakobych se skoro probrala, než jsem se zase propadla do té temnoty. Myslím, že si vzpomínám ještě na něco. Sedávala jsem v jeho kabinetu a vařila jsem mu lektvar. Velký kotel, a on mi u toho vyprávěl o tom, jak se přidal k Voldemortovi. Říkal, že má velké plány, ale nikdy nebyl konkrétní. Vyprávěl mi ale o světě, jaký chce vytvořit. Bylo to příšerné místo."
Znovu jsem otevřela oči, abych se podívala přímo do očí profesorky McGonnagalové. "Nepamatuji si, jestli se mě na něco vyptával. Myslím, že ne. Ani nevím, jestli byl s jeho pánem v kontaktu. Myslím, že jsem měla být jen nástrojem jeho pomsty, protože věděl, kdo jsem, i kdo byli moji rodiče a že budu kráčet v jejich šlépějích. Ale hlavně myslím, že chtěl jen někoho, kdo by ho obdivoval a chránil."
Profesoři na mě zírali a já se propadla do mlčení. Mamka hlasitě oddechla a začala něco zuřivě gestikulovat na taťku. Ten jen přikývl. Já si začala zuřivě mnout oči a obličej a kabinet stále zachvacovalo ticho. "Poslední, na co si vzpomínám, bylo, že mi řekl, abych udělala rozruch, aby mohl utéci až vše dokončí. Pamatuju si, že... já zapálila tribuny? Proč jsem zapálila tribuny?"
Taťka mě chytil za rameno a já si znovu začala mnou obličej a tím ho skrývat. "Nikomu jsi neublížila," zašeptal pomalu a já si v peruferním vidění všimla, jak znakuje mamce. "Bill Weasley tě včas zastavil."
"Co mám teď zatraceně dělat?" zašeptala jsem a rukama si vjela do vlasů nad čelem, aby mi nepadaly do očí.
"Navrhuji, aby se slečna Woodová začala učit nitrobraně," promluvil pomalu Snape a všichni se na něj podívali. "Nemůžeme vrátit zpět, co se stalo, ale mohlo by jí to pomoci... pohnout se dál a přenést se přes to."
Zírala jsem na něj a nechala moje rodiče i profesory, aby dál mluvili o mně přede mnou. "Prosím," zašeptala jsem slabým hláskem. "Jen mě nechte bojovat. Já se s tím vyrovnám. Jednou se s tím vyrovnám."

Seděla jsem s hlavou v dlaních na posteli a nebránila se slzám.
"Cath?" zaslechla jsem za sebou Fredův hlas, když v tom jsem si rychle otřela slzy z tváří.
"Ano?" zeptala jsem se hlasem, ze kterého jasně zněly potlačované vzlyky.
Fred si sedl vedle mě a já otočila hlavu na opačnou stranu, aby neviděl moje rudé oči. "Nemusíš se schovávat. Stejně máš modrý vlasy, jako vždycky když jsi smutná," promluvil na mě pomalu Fred a já se na něj otočila, než jsem znovu schovala obličej do svých rukou. Objal mě kolem ramen, ale já už nebyla schopná plakat, jen se mi třásla ramena.
"Nevím, co říct, abych ti pomohl," zašeptal po chvíli Fred.
"Jak jsem mohla být tak blbá?" zašeptala jsem po další dlouhé mezeře. "Vždyť jsem mu celou tu dobu pomáhala."
"Nebyla jsi to ty," odpověděl bez váhání Fred.
"Nedokážu se na sebe ani podívat. Nedokážu se ani dotknout vlastní hůlky," šeptla jsem.
"Cath, ty jsi nic neudělala. To on."
"Skoro nic si nepamatuju. Jsem úplně neschopná. K ničemu... Až na- až na pár chvil, kdy jakobych... jakobych se skoro probrala, než mě stáhnul zpátky... pár chvil, kdy..." Kdy jsem měla skoro na dosah lásku. Nebyla jsem to ale schopná vyslovit nahlas. "Ani jsem si nevšimla žádné zřetelné mezery, jakobych včera usnula a dnes se probudila," vydechla jsem a podívala se na Fredieho.
"Je to i naše chyba. Měli jsme si něčeho všimnout," zašeptal a já zakroutila hlavou.
"To neříkej."
"Něco pro tebe mám," zašeptal a vytáhl si z rukávu jakýsi balíček. "Našel jsem to u Moodyho v kabinetu. Myslím, že přišel na to, jak to funguje a tak se toho chtěl zbavit."
Rozbalila jsem krabičku a vytáhla z ní stříbrný medailon. Ihned jsem si ho dala kolem krku a otevřela ho. Ihned se mi ukázala vzpomínka na to, jak mi ho mamka první školní den před odchodem z domu zapnula kolem krku.
"Děkuju," zašeptala jsem tichým hláskem a objala Weasleyho. "Už ho nikdy nesundám."

Udivovalo mě, jak málo si mě teď všichni všímali. Nebo spíš, jak si nevšimli mého výpadku. Těšilo mě to, že jsem mohla dál žít.
Stále jsem si připadala otupělá, i když bolest zcela odezněla. Zírala jsem na poslední Charlesův dopis a cítila z něj odměřenost a zmatení. Chtěl, abych mu odpověděla co nejdříve. Ptal se, proč jsem neodpověděla na předešlý dopis. Byl tak rezervovaný... skoro až chladný. Bylo to tak zvláštní a mrazivé. Svíralo se mi srdce, ale snažila jsem se, aby se mé ruce co nejméně třásly, zatímco jsem na vrcholku Astronomické věže psala dopis. Vítr sice bičoval mou tvář, ale třes s ním ani trochu nesouvisel.

Nejdražší Charlesi,
Netuším, co teď říct.
Chtěla bych se ti omluvit, že jsem se tak dlouho neozvala. Chtěla bych se ti omluvit za všechno.
Myslím, že už jsi všechno slyšel od dvojčat nebo Billa. Nevím, jestli ti to dokážu opravdu vysvětlit, protože mám pocit, že nic nechápu ani já sama. Přesto se omlouvám.
Nějak nevím, jak pokračovat, protože mi to přijde jako včera, když jsem ti psala poslední dopis, ale přesto uplynuly tři měsíce, ale pro mě jakoby se zastavil čas. Prosím odpusť mi..
Co plánuješ na léto? Plánuješ přijet domů nebo budeš celé léto pracovat?
Dej vědět, ráda bych tě viděla. Chybíš mi. Chybíš mi hrozně hrozně moc.
Prosím nezlob se.
Tvoje Catharina
PS: Dávej na sebe pozor.