Woodová

36. CATHARINA & CHARLES

Přecházeli jsme po divokých hřebenech hor a překvapivě energicky jsem poskakovala z kamene na kámen a skutečně netušila, kde se ve mně ona energie bere. Mraky nade mnou se stahovali a vypadalo to, že nás každou chvíli zastihne bouře. Úsměv, který se mi na tvářích samovolně roztahoval, byl naprosto upřímný, cítila jsem se lehce, svobodně a šťastně. I přestože jsem na zádech táhla těžký batoh a palčivě mě bolela ramena i vlastně celá záda jsem si poskakovala dál, ve starých okopaných botech a stejně potrhaném svetru.
Charles šel za mnou a já se na něj každou chvilkou otáčela, abych pokaždé překvapeně zjistila, že hledí na mě. Nadšeně jsem ukazovala na všechny tvory co jsem zahlédla, i kdyby jen malinkou částí a i když jsem si nebyla skutečně občas jistá, zda je opravdu vidím. Bylo to, jako být znovu doma, s mamkou a taťkou a Oliverem, kdy se naše debaty vlekly do nekonečna, ale ani jednomu z nás to nevadilo.
"Překrásné," zašeptala jsem, když jsem se vydrápala na jeden větší kámen a hleděla na nebe plné dravců, kteří plachtili mezi poryvy větru a vyhlíželi svou kořist.
Charlie se zastavil pode mnou a zahleděl se na nebe jako já. "Také bys chtěl létat jako oni? Jen roztáhnout křídla a být na nebi a létat kamkoli tě jen napadne-" Uklouzla mi noha a spadla bych na zem, ale Charles mě chytil. Ohromeně jsem visela v jeho rukou, když mě pokládal nohama na zem, ale nečekala jsem nic z toho, a proto se mi chodidla pevně nepřilepila k zemi a místo toho se mi podlomila kolena. Kdyby nebyl Charlie připraven, skončili bychom na zemi oba. Byla jsem tak ohromená, že jsem se nezmohla na slovo, ani když už jsem stála pevně oběma nohama na zemi. Charlie se jen usmál a vykročil dál. Ještě jsem se naposledy podívala na nebe, než jsem se rozběhla za ním. "Děkuji," zavolala jsem za ním, zatímco jsem za ním pádila. Dostihla jsem ho a srovnala s ním krok. Zastavil se a shlédnul do údolí, které se pod námi rozprostřelo.
"Tohle je ta čistě kouzelnická vesnice?" zeptala jsem se ho a on jen přikývl, ztracený ve svých úvahách. "Myslíš, že je potěší, nebo popudí, že jsme oba čistokrevní?"
"Pokud potěší, pravděpodobně nebudou moc nadšení z naší věci," zamumlal Charlie. Podíval se na nebe. "Měli bychom si pospíšit. Pokud to tady nedopadne nejlépe, měli bychom se dostat dostatečně daleko, než si vytvoříme bezpečný úkryt na přečkání bouře."

Scházeli jsme prudký sráz a já se ze všech sil snažila nezakopnout. Dávala jsem velký pozor na svoje samozakopávající nohy, a sledovala Charlieho, jak nám kleští cestu skrze husté nízké křoviny s ostrým jehličím. Když jsme zastavili, abych mu zahojila rozdrásané dlaně, celé od krve, děkovala jsem Merlinovi, že jsem se naučila takové množství léčivých zaklínadel, které jsem narozdíl od jiných skutečně mistrovsky ovládala. "Celá vesnice je zabezpečená tím porostem, co kouzla odráží, takže se dovnitř nejde dostat jinak, než hrubou silou. Vsadím se, že kdybychom letěli, větve by se po nás natahovaly a stáhly by nás do sebe."
"Proč to udělali?" zeptala jsem se, zatímco jsem dál neverbálně spravovala Charlieho rány.
"Aby se k nim nikdo nedostal, pravděpodobně nějací nepřátelští kouzelníci, nebo hlavně ne mudlové," zamyslel se Charlie. Pak se zahleděl na mě, jak jsem mu svým rukávem stírala zbytky krve ze zacelených ran. Promnul si dlaň, zaťal ruku v pěst a zase povolil.
"Měla bych jít první já," přerušila jsem ho, když mi chtěl něco říci a začal otevírat ústa. "Pokud zakopnu, spadnu na tebe a oba se hrozně pořežeme. Zatímco když půjdu první a zakopnu, ty mě chytíš."
Charlie se otočil a pokračoval ve vysekávání cesty skrze jehličnany. Vnímala jsem, jak za námi pozvolna dorůstají do své původní hustoty. "Léčit umíš líp než já, nemůžu tě nechat se zranit."
"Myslíš, že v tom jehličí žijí kůrolezové?" zamyslela jsem se najednou a Charlie se zasmál.
"Pravděpodobně tady mají pořádnou komunitu a žijí si šťastně a nerušeně," usmál se na mě, když se dál prodíral houštím.
"Ne pare foarte rău," zamumlala jsem rumunsky svou nejpoužívanější frázi - omluvu. Charlie na mě něco zamumlal stejným jazykem, ale já mu nerozuměla. "Od té doby, co jsme začali s Oliem jezdit do Bradavic se moje rumunština strašně zhoršila."
"Říkal jsem, že někdo jako ty snad ani nemůže existovat," pousmál se Charlie a já k němu ve stále ztemňujícím se šeru přiblížila svou rozsvícenou hůlku, aby pořádně viděl na cestu.
"Někdo jako já?" zeptala jsem se s povytaženým obočím a zastavila se. "Omluvila jsem se jim, protože jim právě ničíme domov-"
Charlie se otočil a přejel mi dlaní plnou jizev po tváři. Nadzvednula jsem obočí ještě více, ale pak jsem si všimla kůroleza těsně u místa, kam chtěl Charlie sekat. "Počkej!" zastavila jsem ho, když začal otevírat pusu a natáhla jsem se ke kůrolezovi, kterého jsem převelmi opatrně uchopila a položila ho na větev mimo naši trasu. "Omlouvám se vám, ale potřebujeme se dostat dál," sklonila jsem se k němu a podívala se mu přímo do oček, a on mně na chvilku také, než se vrátil k lezení mezi jehličkami.
Charlie mě s úsměvem sledoval. "Ano, nikdo nemůže být jako ty."
"Teď dej sekeru mně," rozkázala jsem mu a obešla ho, abych nám začala vysekávat cestu já. Sekeru jsem mu vzala z rukou a pokračovala v cestě, aniž bych se otočila.