Nezapomenutelná dobrodružství: Zlatá koruna

Povodeň

 Šli jsme rychlým krokem, protože teď už jsme neměli za zády jen zloděje, ale taky skřety. Měli jsme jít do Bruna, ale když jsme slíbili doprovod Radce, tak jsme museli jít ještě jižněji. Její království se nacházelo na hranici se zemí Rakos. Jen překonat dva kopce a pak jen po rovině. Když jsme scházeli první kopec, tak se nebe zatáhlo a nastala dešťová tma. Sotva jsme přišli k druhému kopci, tak se rozpršelo. To nás zpomalilo. Déšť začal sílit. Museli jsme uhnout z cesty a vydat se k nejbližšímu městu, abychom se schovali před deštěm, který ne a ne přestat. V naší mapě jsme zjistili, že nejbližší město je pět kilometrů od nás, takže půl hodiny cesty, ale v tom dešti to bylo na hodinu. Vyškrábali jsme se na kopec a vydali se polní cestou do města.Stále pršelo a my byli na kost mokří. Šlo se čím dál hůře, protože oblečení bylo nasáklé vodou a prašné cesty se měnily v bahenní. Přišli jsme k malému potůčku, který se plnil vodou. Naše cesta vedla podél něj, takže jsme sledovali, jak voda stoupá. Během pár minut byl plný a na konci cesty byla voda už přes okraj. Usmálo se na nás štěstí, protože se před námi objevila vesnice, která nebyla na mapě, a po chvíli jsme zjistili proč. Bylo to tady opuštěné. Rozhodli jsme se, že se schováme v nějakém starém domě, než přestane pršet. Z potůčku se stával potok, a tak jsme vybrali hned první domek, který stál na kopci. Jedině tak jsme byli chráněni před vodou.

Vešli jsme do domku.Podíval jsem se z okýnka dolů na cestu, která už nebyla cestou ale potokem. Domek nebyl příliš velký, měl pouze dvě místnosti. Na to, že vesnice vypadala opuštěně, tak vnitřek domku byl čistý a uklizený. „Myslíte, že tady někdo bydlí?" zeptal se Honza. Radka si vymačkávala vodu z vlasů a odpověděla Honzovi:„Podle toho, jak to tady vypadá, tak bych řekla, že tu někdo bydlí." Doufal jsem, že se mýlí, ale když jsem se podíval kolem, zjistil jsem, že měla pravdu. „Snad to nebude nikdo, kdo nás bude chtít zabít," podotkl Martin. „Nebo nějaký zlobr, který sežral celou vesnici," řekl Honza. „Zlobr určitě ne, ti žijí jen v jeskyních," uklidnil ho Ivo. A tak začala diskuze o tom, kdo tady asi bydlí... Vyrušilo nás jemné klepání na okno. Všichni jsme strnuli a podívali se k oknu, ale zjistili jsme, že to byl jen malý ptáček, tak se nám ulevilo. Nebyl to obyčejný ptáček. Patřil Radce a jmenoval se Věruška. Radka jí otevřela okno a ona jí přiletěla na rameno. „Kde je Ferdík?" zeptala se Radka a hned jak to dořekla, tak do místnosti vletěl další ptáček. Radka natáhla dlaň a on na ni přistál. Potom s nimi začala mluvit. Bylo na ní vidět, že je šťastná, že jsou tady. „Ferdík mi řekl, že nás pronásleduje spousta skřetů, ale zůstali stát, protože voda jim zatarasila cestu. Dále mi sdělil, že za skřety jde skupinka lidí, ale neví, kdo jsou."„My víme, kdo to je. Jsou to ti zloději,"prohlásil jsem nahlas. „Dneska tady zůstaneme, než přestane pršet,"rozhodl Ivo a posadil se na židli. Jiří se ujmul rozdělání ohně v krbu. Honza si sedl na druhou židli a Radka se nabídla, že nám něco uvaří. Požádala mě, abych prohledal všechny šuplíky a skříňky v domě. Nejdříve jsem jí ukázal naše zásoby, ale nebylo moc z čeho vybírat, protože Radka chtěla udělat bramborovou polévku. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že tady může někdo bydlet, tak jsem poprosil Honzu s Martinem, aby hlídkovali u oken. Mezitím si Radka vzala naše sušené maso a začala se vším, co našla v kuchyni, kouzlit. Za hodinu měla pro nás hotové jídlo, které krásně vonělo i skvěle chutnalo, ale neřekla nám, co to vlastně jíme. Martin se nabídl, že umyje nádobí. „Chcete ještě někdo přidat?" zeptala se Radka.

Dobrou náladu z chutného jídla nám zkazil příchod dvoumetrové svalnatého chlapíka, který držel velkou oboustrannou sekeru. Byl celý mokrý a kapky deště mu stékaly po holé hlavě. Netvářil se přátelsky. Bylo takové ticho, že bylo slyšet pouze déšť, který bubnoval na střechu. Nikdo se ani nehnul. Nebyli ozbrojeni, protože jsme vše nechali sušit na druhé straně místnosti. Muž se na nás podíval a najednou se mu změnil výraz ve tváři. „Pajko? Jsi to ty?" zeptal se a já se na něho překvapeně podíval. Muž opřel sekeru a přistoupil k nám. Podal mi ruku a řekl:„Ty si mě nepamatuješ? Johny? Už víš?"V tu chvíli mi blýsklo hlavou, že ho znám. „Jasně, jen si nepamatuji, že jsi takhle vyrostl." Johny dříve bydlel ve Zlatých Dolech. Podal jsem mu ruku. Všichni jsme si oddychli, když viděli, že nám nic nehrozí. „Co tady děláš?" zeptal jsem se ho. „Spíš bych se měl zeptat, co tady děláš ty," řekl s úsměvem, a pak mi ukázal ke stolu, ať se posadíme. Mezitím mu Radka přinesla zbytek jídla. Johny poděkoval a povyprávěl nám, jak se vydal do Bruna za prací, ale nakonec skončil v téhle zapadlé vesnici jako dřevorubec. Ve vesnici žije sám, ale dříve tu žilo více lidí, kteří se odstěhovali do vedlejšího většího města. „Tam máme taky namířeno," sdělil jsem mu. Johny nám pověděl, že s tím možná budeme mít problém, protože do města nepouští cizince, proto bydlí tady. Naštěstí ale zná jinou cestu do města, kterou nám prozradí po tom, co mu povíme náš příběh a co nás sem přivádí. Nechtěl jsem seznamovat další lidi s mapou, a tak jsem mu řekl, že cestujeme za poznáním naší země. Johny pochválil skvělé jídlo a zeptal se Radky, jestli by nechtěla zůstat. Ta ale ani neodpověděla. „Nemůže, ta patří k naší výpravě," přerušil jsem ticho. „No nic, půjdu se vyspat a jestli chcete, tady je druhá postel,"pověděl a zatáhl za páčku a ze zdi se odklopila další postel. Odešel do svého pokoje, z kterého během chvíle bylo slyšet chrápání. Honza a Martin se na mě podívali jako kdyby čekali na to, kdo bude spát na posteli. Otočil jsem se na Radku. „Postel je tvá." My jsme si ustlali na zemi po celé místnosti. Mezitím, co jsme spali voda opadávala a skřeti se vydali na cestu.

Ráno nás vzbudil Ivo. Každé ráno jsem si říkal, jestli vůbec někdy spí. „Už neprší a voda opadla," sdělil nám Ivo a otočil se zpět k oknu. Šel jsem probudit Johnyho, abych mu řekl, že musíme odejít. „Než půjdete, tak vám udělám snídani,"pověděl Johny a vytáhl chleba. Při krájení ho vyrušilo zvolání. „Skřeti jsou tady!"vykřikl Ivo a odstoupil od okna. Johny se rozběhl pro svou sekeru a vyběhl ven jako šíp. Všichni jsme stáli jako přikovaní. Hned jak jsme se vzpamatovali, tak jsme běželi k oknu. Na zahradě byli čtyři skřeti. Dva z nich Johny nabral, když proti nim běžel jako divoký býk. Třetí se rozběhl proti němu, ale Johny ho odkopl až udělal tři kotouly vzad. Čtvrtý ho chtěl seknout, ale než stačil udeřit, tak mu Johny usekl hlavu. Ozvalo se troubení a zpoza kopce se objevili další skřeti. Bylo jich tak dvacet V tu chvíli jsme vyběhli ven na pomoc. Ivo natáhl luk a prvního skřeta trefil do hrudi.V mžiku natáhl další šíp, který si našel cíl – hlavu dalšího skřeta. Když to skřeti viděli, rozběhli se. Než doběhli, Ivo srazil ještě dva. Vyrazili jsme proti nim, i když měli dvojnásobnou převahu. Johny mohutnou sekerou srazil na jednu ránu dva skřety. Radka nám ukázala, jak dobře umí zacházet s mečem. Odrazila dva útoky, a pak jednou otočkou sekla jednoho skřeta po břichu a druhého probodla. Ivo nepotřeboval ani meč. Svojí dýkou bodl skřeta do hlavy. My čtyři jsme nebyli tak zkušení jako oni, takže jsme se spíše bránili a zkoušeli využívat situace k útoku. Dělali jsme to, co nás naučili, a to se vyplatilo. Měli jsme skoro vyhráno, když v tom jsme zahlídli, jak se blíží další skřeti. Johny nám nařídil, abychom utekli dovnitř. Běželi jsme dovnitř. „Rychle do ložnice!" zvolal Johny a odklopil postel, pod kterou byl schovaný poklop. Johny jej otevřel a řekl, ať jdeme. Zapálili jsme pochodně a vešli dovnitř. Otočil jsem se zpět a viděl jsem, jak Johny zůstal stát v místnosti. „Ty s námi nejdeš?" Johny tam postával a váhal. Nakonec sebou trhl, vešel za námi a zabouchl dvířka. Prošel kolem nás a řekl nám,ať ho následujeme. Vedl nás čím dál tím hlouběji a snad i do větší tmy, že jsme v tu chvíli zapomněli i na skřety. „Kam to jdeme?" zeptal jsem se. Johny neodpověděl, jen mávl rukou a naznačil, že máme jít stále za ním. Nakonec jsme dorazili do nějaké místnosti, která vypadala jako sklep. Johny nám sdělil, že chodba napravo nás dovede za město.„Jak nás? Ty s námi nejdeš?" zeptal jsem se překvapeně. „Musím se vrátit do svého domu. Teď už by tam snad skřeti být neměli, ale pokud ano, tak je čeká překvapení." Stáli jsme tam jako sochy a čekali, že řekne, že si dělá srandu. Doufal jsem, že získáme dalšího společníka na cesty. „Tak už běžte!" vyděsil nás jeho hrubý hlas. Poděkovali jsme a prchali jsme chodbou pryč. Šli jsme sice rychle, ale museli jsme si dávat pozor na kluzkou zem. Chodba se zdála nekonečná, než jsme dorazili k dlouhému žebříku. Martin jako první vylezl na žebřík a šplhal nahoru. Za ním se vydal Jiří, Honza, Ivo, Radka a já šel jako poslední. Ještě jsem se ohlídl do tmy, jestli si to Johny nerozmyslel a nejde za námi. Žebřík měřil asi dvacet metrů a na konci byla kulatá dvířka. Martin je vytlačil a vylezl ven. Dovnitř proniklo světlo. Na konci žebříku mi Martin podal ruku, aby mi pomohl. Ostatní leželi v trávě a odpočívali. Slunko pálilo do očí. Za námi šlo vidět město, do kterého jsme měli v plánu se jít schovat před deštěm. „Jak asi dopadl Johny?" zeptal se nahlas Jiří. Nikdo neodpověděl. Ticho přerušil Ivo, když položil otázku:„Co teď?" Podíval jsem se na Radku a optal jsem se:„Jakým směrem se vydáme a jak je to daleko?" Radka se na mě otočila a odpověděla:„Půjdeme nejdříve do Bruna. Rozhodla jsem se, že vám pomůžu s prvním úkolem."