Nezapomenutelná dobrodružství: Zlatá koruna

Přepadeni

 „Myslíte, že potkáme kerbery?" zeptal jsem se ostatních. Jiří se na mě podíval a pověděl: „Možná jo, ale určitě vše zvládneme, do teď se nám dařilo." V tom se ozval Honza: „Když existuje peklo, tak existuje i nebe, kde mají armádu andělů?" Pokrčil jsem rameny. „Těžká otázka, ale já bych se už nedivil ničemu." „Bude ti chybět?" zeptal se mě Ivo. Podíval jsem se na něho a nechtěl jsem se o tom bavit. „Určitě." Nic víc jsme neřekl a pokračovali jsme dále. Přišel večer a my jsme ani nerozdělali oheň, protože jsme šli rovnou spát. Ráno jsme si dali malou snídani a hned zase vyrazili. Po cestě si Jiří a Honza představovali, jak si ve městě dají točené pivo. Já doufal, že nedorazíme do dalšího spáleného města nebo vesnice. Až po dvou dnech jsme se dostali do prvního městečka. Jenže jsme zjistili, že jsme se ztratili. Zeptali jsme se místních, jakou cestou se máme vydat do Olmíka, a ti se na nás udiveně podívali. „Tak to si hoši ještě kus zajdete," a ukázali nám směr. Rozhodli jsme se tu zůstat a přenocovat.

Ve městě se konal nábor nových vojáků do služby. Kolovaly zvěsti, že se chystá válka. Zeptali se i nás, jestli se nechceme přidat do královských vojsk, ale museli jsme odmítnout. Voják, který se nás ptal, se netvářil moc spokojeně, když jsme ho odmítli. U stráže stál stařec, který na ně volal, že armáda nám proti zlu nepomůže, pokud nás nezachrání hrdina. „Hele, to mluví o tobě," pošeptal Honza. „Spíše o nás, jsi chtěl říct," dodal jsem. Večer jsme šli do města a zjistili jsme, že se hraje nějaké divadlo. Bylo to představení o mladém hrdinovi, který zachraňuje svět před zlem, a v tom jsem zahlédl i starce, kterého jsme viděli u stráží. Bylo to skvělé představení, kde dobro zvítězilo nad zlem. V duchu jsem doufal, že takhle skončí i naše dobrodružství. Ráno jsme se vydali na sever do města Olmík. Na konci města jsme procházeli kolem křoví, u kterého se Ťapka zastavil a začal štěkat. „Co se děje?" zeptal jsem se a vydal jsem se k němu. Zaslechl jsem praskání, a tak jsem tasil meč, ale když jsem křoví odkryl, odhalil jsem malého chlapce. „Co tady děláš?" zeptal jsem se a kluk se usmál a odpověděl: „Chci jít s vámi a stát se hrdinou." Usmál jsem se a naznačil jsem mu, že nemůže jít s námi, protože je ještě malý, ale jednoho dne se určitě stane hrdinou. Vytáhl jsem dva zlaťáky z kapsy a podal jsem mu je. Kluk si je vzal, poděkoval a utíkal pryč.

To byla poslední radostná chvíle, protože na nás na lesní cestě vyskočili zloději. „Takhle blízko u města?" řekl jsem si pro sebe. Nebyli to obyčejní zloději, ale kumpáni Pospa. Mezi nimi se objevil i Posp. Měl přes oko pásku jako pirát. „Nemáte šanci, tak se vzdejte!" zvolal a ukázal do stran. Rozhlédli jsme okolo sebe a zjistili jsme, že jsme obklíčeni. Kolem nás bylo tak dvacet mužů. „Co budeme dělat?" pošeptal Honza. „To nevím," odpověděl jsem a hledal jsem nějakou skulinu, nebo nějaký plán. Bohužel jsem na nic nepřišel. „Dobrá! Vyhrál jsi!" vykřikl jsem a odložil jsem meč na zem. Ostatní se zděšeně podívali a taktéž odložili zbraně. „Teď ten černý kámen," natáhl ruku Posp. Chvíli jsem váhal, a pak jsem sáhl do kapsy. Pomalu jsem ho vytahoval z kapsy. Když jsem se natahoval, že mu ho podám, přiletěla mezi nás ohnivá koule. Oba nás to odhodilo stranou. „Sakra!" rozhlížel jsem se po kameni, který mi vypadl z ruky. Z lesa začaly létat další ohnivé koule. Začal se ozývat křik a volání o pomoc. „Co se děje?!" zeptal jsem se a stále jsem ležel na zemi a rozhlížel se kolem sebe. „Vstávej!" zvolal na mě Ivo, který stál nade mnou. „Ztratil jsme ten kámen!" „Teď se radši schovej t..." nedořekl a vedle nás spadla další ohnivá koule a její výbuch nás odhodil. Otevřel jsem oči a spatřil jsem třpyt. „Hele, tamhle je!" pokračoval jsem po čtyřech jako pes ke křoví, kde ležel kámen. Natáhl jsem ruku, že ho vezmu, ale plán mi překazilo nějaké divné stvoření. Díval jsem se na jeho chlupatá kopyta. Když jsem pohledem pokračoval nahoru až k hlavě, na které se tyčily rohy, bylo mi jasné, co je zač. Pekelné oči a z huby trčící dva tesáky. Bylo to stvoření z pekla.

Stvoření se na mě chystá vypustit ohnivou kouli, ale v tom přiletí šíp a trefí ho do hlavy. Pekelná bytost se změnila v prach. Rychle jsem sáhl po kameni a otočil se na stranu, kde stál Ivo. Potom jsem zahlédl Honzu, jak na mě mává z druhé strany cesty. Vstal jsem a rozběhl jsem se k němu. Kolem nás probíhal boj mezi Pospem a tvorem z pekla. Honza mi hodil meč a v tom se objevil u mě jeden z mužů. Odrazil jsem jeho útok, a pak jsem ho jednou ranou probodl. Pokračovali jsme na naší cestě, co nejdál od toho všeho. Nikdo nám nechyběl, což bylo dobře, ale v tom Ťapka začal vrčet a štěkat. Podívali jsme se a zjistili jsme, že před námi stojí kerberos. „To snad ne!" řekl Jiří. Blízko stál strom, na který jsme rychle vylezli. Já šel poslední, abych podal Jiřímu Ťapku. Kerberos vyskakoval a škrábal po stromě. Strom byl naštěstí velký a pevný, ale museli jsme se držet, abychom nespadli. Za chvíli přiběhl druhý kerberos a společně se nás snažili setřást dolů. Když konečně přestali, tak jenom leželi vedle stromu a hlídali nás. Blížila se noc, ale nikdo nechtěl usnout, aby nespadl dolů. Ťapku jsme si předávali, aby ho nemusel držet jenom Jiří. Takhle to pokračovalo ještě tři dny. Seděli jsme stále na stromě a pod námi nás hlídali psi. Jídla jsme měli dost, ale s vodou to bylo horší. „Mám nápad!" zvolal Jiří. Nadšeně jsme se na něho podívali. „Co kdybychom někoho hodili dolů a ostatní utekli?" začal se smát. I my se začali smát, protože jsme nevěděli, co nás čeká. Proč se možná naposled nezasmát. Vyrušily nás nějaké divné zvuky. I kerberové to zaslechli. Byli na nohou a vrčeli. Najednou odběhli pryč. „Co se stalo?" zeptal se udiveně Honza. „Tak se koukněte za nás," pověděl Ivo. Za námi stála armáda elfů. Rychle jsme slezli dolů, abychom jim poděkovali za záchranu. „Takže štěstí stojí stále při nás," sdělil Jiří. Armáda elfů patřila Ivovu otci. Šla ho hledat, protože nedorazil včas na sjednané místo.

Společně jsme s nimi vyrazili k městu Olmík. Všichni jsme byli rádi, že to takhle dopadlo. Dorazili jsme k elfímu táboru, který byl postavený u města Olmík. „Proč jsme nepoužili tvoje lahvičky s kouřem?" zeptal se Ivo a podíval se na Jiřího. Jiří se zastavil a odvětil: „Já jsem na ně úplně zapomněl," a plácl se přes hlavu. „To nevadí, hlavně, že dopadlo dobře," pověděl jsem a plácl jsem ho po rameni. V táboře na nás čekal Ivův otec. „Rád vás zase vidím," přivítal nás. Posadili jsme se ke stolu, kde bylo jídlo a pití. Pobídl nás k jídlu. „Určitě víte, že tu musí Ivo zůstat a vy musíte hned ráno vyrazit na cestu, protože už teď jste ztratili pár dní. „Válka už je v nedohlednu," sdělil král. Zeptal jsem se, proč Ivo nemůže s námi a král odpověděl, že povede armádu do boje. „Do jakého boje? To nám nevěříte, že to zvládneme?" zeptal se Jiří. „Věříme, ale bitva bude nevyhnutelná. Korunu chtějí získat za jakoukoliv cenu. A to určitě nevíte, že se k nim přidal i král skřetů." Po seznámení s novinkami jsme se vydali projít tábor. Narazili jsme na stan, v kterém ležela poskládaná zbroj. Zahlédl jsem mezi nimi takový zvláštní kulatý dřevěný štít. Vzal jsem ho do ruky. Byl velmi lehký. Měl černou barvu a byl pokreslený červenými znaky. Uprostřed jednoho kruhu byla vyražená lebka. „Líbí se ti?" zeptal se mě král. Lekl jsem se tak, že jsem ho málem upustil. „Ano líbí, komu patří?" Král ho vzal do ruky a prozradil, že patřil jednomu velkému bojovníkovi a hrdinovi. „A co je na něm napsané?" „Jsem dobro, které přináší smrt zlu," odpověděl král a dodal, že ho vyráběl jeho otec. „Jak se jmenoval ten hrdina?" „Jmenoval se Margot." Potom mi štít podal a pověděl mi, ať si ho nechám, že ho budu ještě potřebovat. Poděkoval jsem a dohnal jsem ostatní, abych jim ukázal, co jsem dostal.

Brzy ráno nás král s Ivem vyprovodili k lesu. „Nebojte, brzy se zase uvidíme, ale než odejdete, tak vám dám ještě jednu radu. Vyhněte se městu Párdubu." Zeptali jsme se proč, ale král nám neodpověděl. Potom jsme se s nimi rozloučili a vyrazili na cestu. „Jako tři jsme začali a jako tři to máme asi i ukončit," řekl jsem a v tom zaštěkal Ťapka. „Promiň Ťapko, jako čtyři," zasmál jsem se a pokračovali jsme ve své cestě.