Nezapomenutelná dobrodružství: Zlatá koruna

Okupovaná vesnice

Lesem jsme prošli rychle. Na konci bylo pár domů. „Snad ta vesnice bude obydlená," řekl Honza. Po chvíli jsme vešli do vesnice, kde se před námi zavíraly okna i dveře. „Co se děje?" zeptal se nahlas Jiří. „To je mi teda přivítání!" rozzlobil se Honza. Lidi, které jsme potkali mimo své domy s námi nepromluvili ani slovo. Jen se k nám obrátili zády. „Tak to vypadá, že tady si pivo nedáme," pověděl zklamaně Honza. Když jsme chtěli vyjít z vesnice, tak nás zastavil tichý hlásek: „Haló! Tady!" Ohlídli jsme se a u tmavé uličky jsme spatřili malou holčičku. Ukazovala na nás rukou, ať jdeme za ní. Chytla mě za ruku a řekla, ať jdeme za ní. Táhla mě nějakými temnými uličkami. Párkrát jsme se museli ukrýt před ostatními lidmi. Dorazili jsme k dřevěnému poklopu, který vedl do sklepa. V duchu jsme si říkal, kam nás to asi vede. Sklep byl osvětlený a všude bylo plno velkých sudů. Holčička otevřela jeden z nich a my všichni jsme se udivili. „Vlezte dovnitř!" Podívali jsme se na sebe a pokrčili rameny. Vlezli jsme do nich, ale ona sama do nich nevstoupila. Rychle jsem chtěl zase vyskočit, abych se ujistil, že to není past, ale zastavil mě hlas. „Tady jste v bezpečí." Potom se objevil muž. „Omlouvám se, že vás sem moje dcera takhle dotáhla bez vysvětlení, ale je to pro vaše bezpečí." „Bezpečí? Před čím?" zeptal jsem se. Muž přistoupil ještě blíže k nám. Měl černé prošedlé kudrnaté vlasy a černý knír. Na sobě měl černé oblečení a kolem krku nějaký přívěšek ve tvaru ryby. „Jmenuji se Sam a určitě jste si všimli, že lidé tu nejsou nějak přátelští." Pokývali jsme hlavou. „A proč jsou takový?" optal se Jiří. Muž na něho posvítil lampou. „Pojďte za mnou," pověděl muž a dovedl nás do nějaké místnosti, kde svítily svíčky a žádná okna. Pobídl nás, ať se posadíme. „Naši vesnici obsadili nějací divní chlápci, kteří berou lidem jídlo a krmí tu bestii." „Jakou bestii?" přerušil ho Honza. Muž pokračoval dále ve vyprávění. „Ve vedlejším městě na jihu tihle chlápci vozí plné vozy jídla pro tu bestii hydru. Nové lidi, kteří sem přijdou, buď uvězní, anebo otročí, při nejhorším je zabijí a nakrmí nimi hydru. Proto bude lepší, když tady zůstanete přes noc a ráno, jak bude čistý vzduch zase půjdete." „A co jsou zač ti muži?" zeptal jsem se. „To nikdo neví. Nikdo neví ani kde se tady vzali. Velí jim jeden muž, který se tu občas objeví, aby to tady zkontroloval." „Počkat! Mám dotaz," přerušil nás Honza. „Hydra je taková ta bestie, které když useknete hlavu, tak jí naroste nová?" Jiří mu pokýval hlavou, že souhlasí. „Aha, tak to bude určitě to místo, co měl na mysli Ivův otec. To jsem si myslel, že tady zabloudíme," sdělil Honza. „Máte štěstí, že vás nikdo z nich nepotkal, jinak by váš psí přítel byl na jídelníčku," prozradil muž a já se podíval na Ťapku a pohladil jsem ho po hlavě. „A proč si nevybojujete vesnici zpátky?" položil otázku Jiří. „Lidé se bojí bojovat," odpověděl, vstal a vydal se ke dveřím. „Dnes tu zůstanete a hned ráno pro vás zase přijdu," odešel ze dveří. V rohu na stole byl sud plný vína a vedle něho byl stůl, kde bylo připravené jídlo. Jiří ochutnal víno. „Docela dobrý," zmínil a dolil si. Honza a já jsme víno nepili, ale naštěstí měl ještě Honza trochu medoviny. „Co kdybychom jim pomohli?" zeptal jsem se nahlas. „Komu?" zeptal se zmateně Honza. „Těm lidem." „Jak jim chceš pomoct? Už teď máme sami potíže se dostat do Práglu," pověděl Jiří. „Musíme jen porazit velitele," dodal jsem. „Ty si ho neslyšel? Říkal, že tu chodí jen občas." Můj plán se mu moc nelíbil. „Já bych radši pokračoval v naší cestě," přidal se k němu Honza. „Musíme to aspoň zkusit," oznámil jsem. Jim se moc moje rozhodnutí nezamlouvalo, ale byli to věrní přátelé, kteří stáli při mně.

Ráno nás vzbudil Sam, abychom vyrazili na cestu. Já mu sdělil náš plán. Zavrtěl hlavou a řekl, že to není dobrý nápad. Plán zněl následovně: jak se ve městě objeví velitel, tak pro nás Sam přijde a my se mu postavíme. Jiřímu se především nelíbilo to, že máme jiné poslání a na jiné úkoly nemáme čas. Já doufal, že štěstí bude stát při nás a velitel se objeví,co nejdříve. Ve sklepě jsme byli už druhý den, když v tom vešel Sam. „Už je tady!" mávl rukou, že nás za ním dovede. Vedl nás tajnými ulicemi, až k nějakému skladu, kde měli kontrolovat zásoby pro hydru. Schovali jsme se v jednom domku a z okna jsme si prohlíželi sklad. U dveří stáli dva muži s palicemi v ruce. Sam měl vyjít z jednoho rohu a upoutat na sebe pozornost a my měli vyběhnout z druhého. Všechno šlo podle plánu. Sam se objevil a stráže šly za ním a my jsme je jednou ranou omráčili. V úkrytu jsme je svázali.Další část plánu byla tam naletět. „Na tři.Jedna... dva..." než jsem to stačil doříct, tak se otevřela vrata a z nich vyšel muž, který na nás zíral. Okamžitě zavolal na ostatní. Mezitím na nás vytáhl dýku. „Co se tady děje?!" zvolal jeden muž a vyšel ze dveří. Měl dlouhé černo šedivé vlasy a skoro šedivou bradku. Na hlavě měl velký černý klobouk a na něm dlouhé pírko. Na sobě měl modrý kabát skoro až po kolena. „Co jste zač vy prašiví psi?!"zakřičel na nás a ukázal prstem. Potom sáhl do kapsy a vytáhl zelené jablko, do kterého se zakousl. „No, já čekám... Co tady pohledáváte a kdo jste?" zeptal se znova. Za ním se objevilo dalších šest mužů. „Přišli jsme vás vyhnat!" zvolal jsem a muž se nahlas zasmál. Jeden z mužů vytasil meč a chtěl se vydat na nás,ale muž v klobouku ho zastavil. „Jmenuji se Zlodar a líbí se mi vaše odvaha,nechcete se k nám přidat? Pokud odmítnete, řeknu svým mužům, aby vás rozsekali jako kukuřici." První věc, co mi proběhla hlavou, byla, kde je Sam. „Takže? Jaké je vaše rozhodnutí?" Podíval jsem se na něho a pověděl jsem mu, že stojíme na straně vesničanů a chceme, aby odešli z vesnice a už se nikdy nevrátili. V tom se rozesmáli všichni jeho muži. „Vy tři?" smál se Zlodar. Najednou utichli a výraz ve tváři se jim změnil. Když jsem se otočil, uviděl jsem všechny lidi z vesnice,jak za námi stojí a v rukách svírají lopaty, motyky, klacky apod. V čele stál Sam, který je přesvědčil, aby šli bojovat. Když tam viděli nás tři stát proti přesile, dodalo jim to odvahu. Zlodar a jeho lidé tam stáli s překvapeným výrazem. „To máme za to, jak jsme se o vás starali?!" začal se rozčilovat Zlodar. „Měli byste se sebrat a odejít a už se nikdy nevracet," vykřikl jsem. Zlodar tasil meč. Chvíli váhal, potom ho rozčíleně hodil na zem a přikázal svým mužům, aby odhodili zbraně. Zlodar se na mě ještě jednou zákeřně podíval,jako kdyby mi říkal, že se pomstí. Když odešli, odklopili nás lidé z vesnice a začali nám děkovat a plácat nás po ramenou. I Sam nám děkoval. Zmínil jsem se mu, že hlavně díky nim jsme je vyhnali z vesnice. Zůstali jsme tu ještě přes noc a ráno zase vyrazili na cestu. Sam nám dal novou mapu, která nám měla ukázat směr do Práglu.