Jiskření | Dokončené

2; Na hraně

Sledovaly jedna druhou a neměly se k pohybu. Žena přemýšlející nad svým osudem zavřela oči, snad aby se nerozplakala, možná se jen nechtěla dívat do druhé tváře. Během těch několika málo minut se jí vrátila bolest uplynulých týdnů. Přišlo to nečekaně, jako blesk z čistého nebe, a ona se bála, že už to déle nesnese.

Všechny její problémy začaly jednoduše - nevinným a snad láskyplným přáním.

S partnerem spolu žili už několik let, bylo jim hezky a toho dne měl extrémně dobrou náladu. Přišel z práce dřív. Zasypával ji úsměvem, polibky a svými studenými doteky, jak byl z dlouhé cesty domů promrzlý.

"Miláčku, přál bych si miminko," řekl tiše, ale zřetelně do jejích vzdechů, do té doby protkaných vášní a energií. V tu chvíli ustala veškerá její činnost, jako by ji někdo polil studenou vodou. Nevěděla, jestli to chce. Bylo jí teprve dvacet šest, měla celý život před sebou! Ten den mu neodpověděla, ani ten další. Přemýšlela o tom, přemýšlela sama a to byla osudná chyba, kterou udělala, stejně jako konečný souhlas a touha učinit jejího drahého šťastným. Nehleděla na to, jak se cítí, záleželo jí jen na něm.

Ale její tělo vycítilo, že to tak být nemá a přímo odmítalo jakoukoli snahu o početí nového života. To jejího přítele frustrovalo. Začínal se bát, že mu nikdy dítě nedá. A se strachem přichází přirozená reakce - je to buď boj, nebo útěk. A on se rozhodl pro první z možností. Vycítil, že sama jeho partnerka o potomka nestojí, vnutil si myšlenku, že právě proto se jí nedaří otěhotnět. Pohádali se, ne jen jednou. Ona zapírala a lhala mu do očí, on ji obviňoval z něčeho, co by měl chápat. Jednou ji uhodil, věděl, spíš tušil, že k němu není upřímná. A ona se jen bála mluvit o tom, co cítí, protože by tím situaci ještě zhoršila. Tak lidské, a přitom právě jejich přirozenost a instinkty je svedly na zcestí, ze kterého už se nedalo sejít zpět do bezpečí teplé náruče domova.

Po jedné z klidnějších nocí, kdy na sebe nekřičeli a ona hodiny neplakala, se milovali. Konečně se na chvíli cítila zase šťastná, tentokrát v jeho chování nebyla jen touha, ale i zbytek lásky, který mu ještě zbyl.

Otěhotněla. Nakonec její mateřské pudy zvítězily a ona se na miminko těšila snad ještě více než nastávající otec. Všechno se vracelo do starých kolejí. Hádky ustaly, nahradily je společné večery, kdy vybírali možná jména a barvitě plánovali budoucnost tříčlené rodiny.

"Gratuluji, budou to dvojčata," řekl doktor při další návštěvě. Oba se tak těšili dvakrát tolik. Vše už se zdálo být perfektní.

Ale jakmile se tak cítíte, život vás vždy srazí na kolena.

Byla doma sama, ještě se nevrátil z práce, když pocítila ostrou bolest. Vystřelila jí do celého těla, paralyzovala ji, nemohla se pohnout, natož dýchat. Bála se. Ani tak ne o sebe jako o dva malé uzlíčky štěstí, které v sobě nosila.

"Je mi líto, dělali jsme, co bylo v našich silách," promluvil do ticha neznámý doktor z jehož tváře nešlo nic vyčíst. Ani ten smutek tam nebyl.

"Ani jedno?" zeptala se s knedlíkem v krku.

Muž vedle postele jen zavrtěl hlavou v nesouhlas a tehdy spatřila ten smutek, který tam byl. Rozplakala se, nahlas, tak, až to kolemjdoucím na chodbě drásalo duši. Skoro až nelidské bolestné kvílení po několika hodinách ustalo a nahradil jej strach. Nemohla se doma ukázat, ne potom, co jí doktor řekl, že už nikdy nedaruje život. Poprvé se bála reakce svého přítele, věděla, že mu na tom záleželo skoro až přehnaně. A byla to pravda.

Myšlenkou na dítě byl doslova posedlý. Poháněla ho kupředu a nic jiného pro něj už neexistovalo.

A ona to věděla. Po několika hodinách vzala do ruky mobilní telefon a napsala mu, že se zdržela u nejlepší přítelkyně.

Tehdy začala pít. Nejdřív to byl panák na lepší zítřky, potom další dva za nenarozená dvojčata. Stala se z toho pro ni tradice, ale brzy si na příval alkoholu zvykla a malé množství jí nepřinášelo uspokojení jako dřív. Někdy chodila domů opilá pozdě v noci.

"Neměla bys tolik pít," řekl,"neměla bys pít vůbec."

"A proč jako?" odpověděla, jazyk se jí při tom motal a byl jako z olova.

"Sakra čekáme dítě! Dvě děti! Copak nevíš, že jim to může ublížit?" rozkřikl se na ni.

"Já už čekám jenom na smrt," zapíchla mu ukazováček do hrudi, podivně se u toho zakymácela, "stejně jako ty dva, co už tu dávno nejsou. Jsou fuč," vypověděla mu, aniž by si uvědomila, co říká, pomalu a neohrabaně u toho gestikulovala.

Ráno se probudila nejen s příšernou kocovinou, ale i se strachem, protože po několika minutách přemýšlení, co se stalo, kde je a kdo vlastně je ona sama, si na vše do detailu vzpomněla. On se ale choval normálně, možná trochu chladněji než obvykle, toho si ale nevšimla a nevšímala si toho další tiché týdny, kdy spolu sotva prohodili několik slov. Nemohla už přestat pít, zaháněla tak bolest a vědomí, že přišla o svou ženskost. Alkohol pohltil celou její mysl. Už neviděla, co by vidět měla - co by ji bylo zachránilo.

Utápělo ho, že jí nedá, po čem touží, stejně jako to, že se z ní stával někdo úplně jiný. Už to nebyla jeho láska, už dávno ne. Viděl v ní jen věčně opilou ženu. A nemůžeme mu to mít za zlé, byl to přeci jen také člověk. Ač si to nerad přiznával, čím dál tím častěji hledal útočiště u své kolegyně z práce. Pozval ji k sobě, jeho druhá polovička byla ve městě a příliš dobře si uvědomoval, kdy a v jakém stavu se vrátí, ostatně jako většinu dní. A tak se začal s pohlednou brunetou scházet pravidelně. Nejprve zcela nevinně, povídali si nad skleničkou vína a probírali své zájmy. Ale jeho mužská část už nevydržela odolávat, ne když už se mu týdny nedostalo řádného uspokojení a ona se mu sama nabídla.

"Vypadni z mýho domu!" křikl na ni, když už cítil, že je nenávratně pryč a nemají spolu nic společného. To, že je vyrušila nevhod, tomu nepomohlo.  Netušil, jestli si v tomhle stavu najde hotel, ale nezajímalo ho to, byl rozčilený a vztek tak zastřel všechny jeho smysly.

Vypotácela se ze dveří jen se svou kabelkou, a odešla. Poslední pohled věnovala brunetce za jeho zády, které chyběla většina oblečení a ta menšina byla spíše jeho než její.

Přátele už dávno neměla, vždy byla spíše samotářka a většinu lidí znala z okruhu přátel svého partnera, který byl naopak velmi společenský. Stejně tak to bylo se zaměstnáním, do kterého ze dne na den přestala docházet. Její stav jí to nedovolil - buď zrovna pila a věnovala se náhodným cizincům v baru, nebo seděla na schodech před obchodním domem a snažila se usměrnit neustálou bolest hlavy i zlomeného srdce. I tak by ze svého platu sotva vyžila, finance vždy zajišťoval on, jakožto záatupce ředitele důležité firmy.

Stala se z ní troska. A věděla, že si za to může sama.

A teď, po několika týdnech na ulici, protože na kreditní kartě kvůli nákupu hořké tekutiny neměla ani korunu, stála na hraně mostu, připravená ukončit své trápení. Naposledy se podívala do tmavých očí stojících naproti ní. Odhodlaná vykročit do prázdna.