Jiskření | Dokončené

14; Je to snad láska?

Čas se nezastavitelně hrnul vpřed. Po Vánocích přišly oslavy Nového roku, které strávily v pohodlí domova s jednou sklenkou šampaňského. Vlastně div nezaspaly půlnoc, na kterou čekaly jen kvůli přípitku. Rusovláska měla slabost pro barvy a ohňostroje, ač by je před ostatními nazvala kýčem, fascinovaly ji. A tak společně na dvorku odpálily několik rachejtlí, než šly hrát prší, protože v tom rámusu a veselí z města by sotva dokázaly usnout.

Další dny se pro ně stávaly rutinou. Blondýna ráno vstala, udělala oběma kávu a odešla do práce, cizinka se dopoledne co dopoledne snažila soustředit na práci z domova. Jednou, někdy dvakrát do týdne musela pracovně odjet do vzdáleného města a přistihla se, že nerada opuští přítelkyni. Za těch několik týdnů se mezi nimi něco změnilo. Cítila to, jen nevěděla, jaká změna to je.

Blondýnka o tom také přemýšlela, dokonce mnohem intenzivněji. Dny měsíce ledna už se pomalu ale jistě přehouply přes polovinu, když byla opět sama doma, společnost jí mohla dělat jen Jackie. Neměla ráda samotu a poslední dobou jí obvzlášť vadila. Stále vnímala, že byt, ve kterém žije, patří někomu jinému a ona je jen host. I když parazitické myšlenky s každým dalším dnem ustupovaly a ona se cítila více a více jako doma, nebyl to pro ni domov. A tak by ji ani nenapadlo pozvat si Richarda na návštěvu, na to měla byt i majitelku až příliš v úctě.
Neochotně se tedy, za cílem vyhledání společnosti, zvedla, vzala na sebe své modré pončo a vínovou čepici, a odešla do kavárny U černé kočky.

Cestu již měla zafixovanou v paměti, nemohla se ztratit. Dovolila si sledovat okolí, ale rušné ulice i výlohy obchodů ji dnes nezajímaly. Pozorovala něco mnohem zajímavějšího - lidi. Nikdy ji nenapadlo, kolik se toho dá jedním krátkým pohledem vyčíst. Nikdy ji nenapadlo přemýšlet o ostatních náhodných kolemjdoucích, pokud se nejednalo o člověka z davu vyčuhujícího tak, že by se nad jeho vzhledem pozastavil každý. A když nyní viděla ty obyčejné starce nebo matky s dětmi, a našla v nich něhu, lásku, touhu a krásu, nemohla se ubránit úsměvu. Svět nebyl vždy tak krásné místo, alespoň ho tak už dlouho neviděla. Co jí tak otevřelo oči?

Než stihla více zapřemýšlet, kdy naposledy cítila ten nepopsatelný pocit štěstí a radosti z každé maličkosti, došla do ulice, v níž se nacházela kavárna. Zvonek nade dveřmi jemně zacinkal, její příchod však nezpůsobil přílišnou pozornost. Vlastně lidé změnu sotva zaregistrovali, zajímali se sami o sebe, svou knihu, práci nebo společníky, se kterými si povídali nad šálkem čaje.

Došla k pultu a kývla v pozdravu na oba mladé brigádníky. Mladšímu z nich, Eddiemu, blonďákovi s pihami kolem nosu, nadiktovala svou objednávku. Nepracoval u Kočky dlouho, ještě neměl natolik zautomatizovanou běžnou práci za pultem, a tak věděla, že má dostatek času na rozhovor, než jí vůbec přinese její latté se šlehačkou. Nemínila chodit kolem horké kaše, a tak na tmavovlasého přítele rovnou promluvila, než stihl zahájit konveraci on.

"Jsem doma sama, nudím se," prohlásila, tónem hlasu jasně dala najevo, že se tím nechce déle zaobírat.

Ovšem stejně jako se prohloubilo její přátelství s rusovláskou, tak měla čím dál tím blíže i k Richardovi. Už ho znala dost dlouho na to, aby mohla předvídat, jak zareaguje, ale i když ještě několik minut zpět byla plná vnímavosti, nyní byla jako zaslepená, a jeho reakce ji překvapila.

"Stýská se ti po tvojí knihomolce?" prohodil s prpvokativním úšklebkem. Věděla, že to myslí jako vtip, ale vyložila si to jako útok, urážku své osoby. Už už zvedala prst, aby ho zapíchla do jeho pracovní zástěry, která mu zakrývala hrudník, ale nakonec ho zase stáhla zpátky a jen s ním výhružně zašermovala ve vzduchu.

"Ta knihomolka má jméno, je to-"

"-Já vím, já vím," přerušil ji, "odkdy jsi tak vztahovačná?"

Změna jejího výrazu proběhla rychle, myšlenky však putovaly mnohem pomaleji. Odkdy jsem tak vztahovačná? Ptala se sama sebe stejnou otázkou, ani si nevšimla, že před ni kolega položil její objednávku.

"Hm?" zamumlala pouze, když si konečně uvědomila, že by měla nějak zareagovat.

"Neznat tě, řekl bych, že jsi zamilovaná," zasmál se její nepozornosti hnědoočko a posunul skleničku směrem k ní.

Zamilovaná. Opakovala si cestou ke stolu. Ta jedna věta byla jako malý, neodbytný červík, který se jí usadil v hlavě a všude, kam se hnul, rozséval semínka pochybností.

Zamilovaná. Znovu a znovu, jako kolovrátek.

Usrkla nápoje, lžičkou nabrala trochu šlehačky, a opět se zamyslela. Její soustředění dosáhlo téměř meditační úrovně, klidu by ale v tomhle stavu dosáhla jen stěží. Hledala jednotlivé indície, které jí posledních několik dní dávalo její vlastní tělo a které až do dneška přehlížela, a spojovala je do jednoho celku. Ptala se sama sebe na otázky a doplňovala potenciální odpovědi, které mohly, ale nemusely být pravdivé. Vzpomínala na dobu, kdy byla naposledy opravdu zamilovaná, a srovnávala ji s tím, co cítila teď.

Stýská se ti po knihomolce? -Ano.

Jak ráda by s ní teď seděla v obýváku na gauči, s hrnkem čaje v ruce, a nechávala se očarovávat jejím hlasem. Tím, který tak silně poukazoval na její odlišnost a jedinečnost, která ji od prvního okamžiku přitahovala.

Odkdy jsi tak vztahovačná? -A odkdy ty takový pitomec?

Věděla, že je to vtip. Ani ona sama nemyslela svou nevyřčenou odpověď úplně vážně. Ale když tam předtím stála, cítila náhlé vzplanutí na hrudi, jak ji ta slova, ten škodolibý tón hlasu, rozčílila. Zatoužila ji ochránit. To, že s sebou nosí knihy a obléká se v trochu starším stylu plném halenek, punčoch a volných sukní, z ní přeci nedělá "knihomola".

Jsi zamilovaná? -Možná... Ano?

I její vnitřní hlas byl nejistý. Se svým bývalým partnerem byla tak dlouho, až téměř zapomněla, jaké to je. To prvotní uvědomění si svých citů, ta čerstvá, nefalšovaná zamilovanost, která dělá svět růžovější.

Je to snad láska?