Jiskření | Dokončené

9; Nezodpovězené otázky

Probudila se s bolestí hlavy, která byla důkazem toho, že její včerejší úlet nebyl jen sen. Zírala do stropu, věděla, že jestli se pohne, roztočí kolotoč další nevolnosti a utrpení.

Nicméně jí prostředí, ve kterém se ocitla, bylo záhadou. Tupě zírala do stropu a všimla si nejasností, které ihned po probuzení nezaregistrovala. Nikde neviděla moderní zářivky ani černé zdi tak typické pro kavárnu, ve které našla útočiště. Napadlo ji, že je na záchytce, ale ihned tu myšlenku odmítla s tím, že tam určitě nemají tak pohodlné ležení. I když jí by po dnech na ulici připadala pohodlná jakákoliv postel, to musela uznat.

Opatrně pohla hlavou na stranu. Nyní viděla, že se nachází na gauči před televizí v pokoji, který byl nejspíš obývákem v něčím bytě. Ale komu patřil, to nevěděla, ani jak se do něj dostala.

Ze včerejšího večera si pamatovala málo a i tak spoustu vzpomínek musela z mysli pracně dolovat a oprášit, jak byly zastřené.

Čím dál tím více propadala panice. Nebyla si jistá, v jakém stavu kavárnu zanechala, ale věděla, že pokud někdo najde prázdnou lahev od rumu, bude zle. Rozhodně se tam musí dostat dřív než jakýkoliv jiný zaměstnanec.

S přesvědčením se zvedla do sedu a hned se zase předklonila, když se jí roztočila hlava a žaludek se začínal obracet vzhůru nohama.

Jakmile nabyla ztracenou rovnováhu, už pomaleji a obezřetněji vzhlédla, co nejtišeji se postavila a začala pátrat po východu z místnosti. Na každé straně byly dveře, jedny zavřené, druhé pootevřené. Snažila se pokud možno nenápadně dostat k druhým z nich, když si v půlce cesty uvědomila, že nemá boty.
Šeptem zaklela, přitiskla víčka k sobě a zašklebila se nad tím, jak je osud nespravedlivý. Otočila se na patě a vydala se zpět ke gauči, u kterého byly srovnané její tenisky, a kde ponechala i svou kabelku.

Z bytu se pak už dostala poměrně snadno. Zaslechla tlumený psí štěkot, ze kterého ji opět rozbrněla hlava, a vykročila ven. Jakmile jí tváře ovanul chladný zimní vítr, zalitovala, že na sobě má jen pracovní košili. Uvažovala, jestli jí náhodou majitel bytu nenechal nějaké náhradní oblečení někde v pokoji, třeba na židli u jídelního stolu, ale čím víc nad tím přemýšlela, tím více sama sebe musela proklínat za rychlý úprk a za to, že se ani nerozhlédla.

Zorientovat se jí dalo poměrně dost práce, tuhle část města neznala, a nevěděla, jestli se vůbec do kavárny dostane včas. Ale vrátit se zpátky už také nemohla, tak jen zaryla nehty do promrzlých dlaní a pokračovala v cestě za svým cílem - tedy, doufala, že je to ta správná cesta.

Mezitím se v tom stejném bytě, v jiné místnosti, probouzela k životu rusovláska, když se snažila ukonejšit fenku Jackie, která zběsile skákala na zavřené dveře a štěkala. Ihned, co se konečně odhodlala vylézt z postele, je otevřela a zjistila, proč její zvířecí společnice tak vyvádí - blondýna byla pryč.

Zalitovala, že odešla, ale tušila, že k tomu měla dobrý důvod. Ona sama by se propadla hanbou do země, kdyby se probudila v cizí domácnosti s kocovinou.

Z jí neznámého důvodu ji popadla potřeba ujistit se, že je blondýnka v pořádku. Za těch několik dní si ji oblíbila a musela uznat, že je to jediný člověk, se kterým momentálně byla v kontaktu - když tedy nepočítala kolegyně z práce. Odemkla proto telefon a vyhledala poslední kontakty. Číslo si vyměnily teprve nedávno, samy se smály tomu, že ho nejspíš v životě nepoužijí, ale že se to dělá.

Váhala, co by měla napsat. Nakonec zvolila jednoduchou variantu, kdy se prostě zeptala, jestli ji potká dnes v kavárně, a podepsala se, i když věděla, že jméno se dnes zobrazuje u sms zpráv ihned místo čísla.

Blondýnka ale měla plno práce a telefon v kabelce byl stále vyplý, nevšimla si tak příchozí zprávy.

Dorazila do kavárny a zjistila, že je zamčená. Pokud nezamkla ona, o čemž silně pochybovala, kdo tedy? Doufala, že ten, kdo ji odtamtud dostal a ne nějaký kolega. Na druhou stranu to bylo dobré znamení - nikdo uvnitř ještě nebyl a ona měla čas uklidit spoušť, kterou očekávala.

Rozsvítila a procházela každý kout, ale nenašla sebemenší známku toho, že by tu včera byla. Polštářky byly srovnané na gauči a v křesílkách, nádobí umyté a uklizené, a po prázdné lahvi jako by se slehla zem. Jen její oblečení stále viselo tam, kam ho pověsila. Zamyšleně svlékla košili a kalhoty, aby si oblékla čisté spodní prádlo.

Volala svému bývalému přítelovi, byla si jistá, že s nikým jiným nemluvila, i když si nepamatovala, co všechno mu řekla. Matně si vzpomínala na ženský hlas, který přijal hovor. Takže o tom, kde se nachází, mohl vědět jen on a jeho milenka.

Zadumaně zapla poslední knoflíčky košile a přehodila přes hlavu zástěru. Hodlala pracovat tvrdě, jako by si tím mohla vykompenzovat špatné svědomí.

Rusovláska kontrolovala telefon častěji, než u ní bylo obvyklé, ač kvůli práci hodně telefonovala.

Nedokázala se na nic soustředit, ať se snažila o jakékoliv rozptýlení myšlenek - četla, myla nádobí, žehlila, vzala Jackie na procházku, vařila a všelijak se snažila zaměstnat svou mysl, ale nešlo to. Nemohla se zbavit zlé předtuchy, že se modroočce něco stalo. Od přírody byla starostlivý tvor ke všem, koho znala déle než několik málo hodin a už to pro ni nebyl náhodný cizinec.

A proto, když už nevěděla, co jiného dělat, vyrazila k Černé kočce, doufajíc, že tam najde tu, kterou hledá.

Zvonek zacinkal a rusovláska vešla spolu se skupinou dalších hostů. Pohledem sjela za pult, kde byl momentálně přítomný jen tmavovlasý mladík.

"Prepáčte," začala větu, ale jakmile spatřila hledanou osobu, jak sbírá od zákazníků špinavé hrnečky a talířky, zarazila se. Na tváři se jí rozlil spokojený úsměv.

"Nechajte to byť," dokončila a už se chystala k odchodu, protože jí celá situace přišla poněkud trapná. Kdo ví, jak se asi blondýnka bude teď v její společnosti cítit? Tušila, že to chce nějaký čas.

Žena s rukama plnýma hrnků ale stále netušila, že to byla ona, kdo ji dostal domů, a tak se nemohla trápit rozpaky. Tedy, do té doby, než zahlédla lem zeleného kabátku, jak mizí ve dveřích. V tu chvíli si vzpomněla na temnou osobu, na stín, který se k ní plížil a klel, když zakopl. Na zelenou barvu, kterou spatřila, jakmile osoba rozsvítila.

V mysli jí ale stále hlodala otázka: Jak ona věděla, kde a v jakém stavu ji najde?