Jiskření | Dokončené

22; Poslední sbohem

Obě si uvědomovaly, že ten den jednou musel přijít. Jemný vánek si pohrával s blond vlasy podobně, jako tomu bylo u jejich prvního setkání. Tehdy netušily, jak dlouhou cestu společně ujdou, a než to stihly úplně vstřebat, opět se měly loučit. Tentokrát na sobě neměla vzorované pončo, ani zoufalství v očích. V modrých hlubinách se odrážel jen smutek.

"Tak, co teď?" zeptala se rozechvěle a pevně stiskla popruh batohu u jejích stehen. Nikdy nevěděla, jak se zachovat v podobných situacích. Cítila, že je mezi nimi nepřirozená dálka, přestože stály sotva metr od sebe. Jako by je oddělovaly celé galaxie a jediné, co je spojovalo, byly hvězdy mezi nimi.

"Čo teraz," zopakovala cizinka, jako by byla duchem někde jinde. Rusé vlasy lemovaly obličej posetý pihami. I ona, ač by ten pocit nedokázala popsat, vnímala prostor mezi nimi. I když byly na stejném místě, před stejným vlakovým nádražím, pod stejným rozcestníkem, každá byla myšlenkami v jiném vesmíru.
Lišily se jen nepatrně - hlavní událost toho světa byla stejná, odjezd. Jenže zatímco blondýnka už pomalu procházela ulicemi nepoznaných měst a přemýšlela, co všechno je ještě potřeba zařídit, za zelenýma očima druhé ženy bylo pusto. Jako by měl její svět odchodem skončit. Vždycky v životě měla nějaký plán, nebo alespoň tušila, do čeho se pustit, ale na tohle připravená nebyla. Hádala, že se vrátí domů, vyvenčí Jackie a nějak ten den skončí, ale co pak? Půjde do práce, z práce, každý den bude jeden jako druhý. Zmizí i ta malá špetka neočekávatelného, kterou jí přítelkyně do života přinášela každý den. A přesto nelitovala, že nejela s ní. V hlavě měla zmatek, sama nevěděla, proč v ní událost nevyvolává emoce, které očekávala. Možná ji nakonec její láska znala lépe než ona sama. Třeba je tohle skutečně ta cesta, která oběma přinese, co potřebují, a potom bude všechno zase v pořádku. Nebyla hloupá, věděla, že i těžká rozhodnutí a chvíle mohou být velmi užitečné. A doufala, že to tak doopravdy bude.

Blondýnka překonala vzdálenost mezi nimi i jejich vesmíry jediným rychlým krokem. Objala ženu, kterou stále milovala, pevně, ale s citem, a poté tiše promluvila: "Tohle není sbohem." Ujišťovala ji, šeptala jí tu větu do ucha, ale do očí se jí podívat nemohla. Nechtěla spatřit, co se v nich odehrává, bála se, že jí svou sobeckostí příliš ublížila.

"Ja viem, len... Budeš mi chýbať," odpověděla stejně tiše rusovláska. A když řekla nahlas, co cítí, něco se v ní zlomilo. Skutečnost, že pronesla něco tak malicherného, ji donutila se pousmát, ale zároveň jen přidala zmatku v její mysli, a z toho jí bylo do pláče. Jedna malá slza si našla cestu po její tváři a jemně dopadla na černou šálu. Následovaly další, zelený kabátek pokropil smutek.
Ani modré oči nezůstaly suché. Chtěla být statečná a dodat přítelkyni odvahu, ale neměla co říct, aby to nevyznělo jako pouhá fráze. A proto mlčela a ze zoufalství, lítosti a smutku plakala také. Nevzpomínala si, kdy naposledy plakala kvůli cizímu neštěstí. A určitě věděla, že nikdy neplakala po boku někoho jiného, kdo se cítil stejně. Celá situace pro ni byla nová, zvláštní, ale bylo jí i tak nějak hezky. Věděla, že na ní rusovlásce záleží stejně tak, jako záleželo jí na ní. A proto se konečně odhodlala, odtáhla se a pohlédla na svou milou. Musela se usmát. Milovala ji.

"Budu na tebe myslet."

Políbila ji na čelo, usmála se a zvedla ze země těžký batoh, jenž si přehodila přes ramena. Byl čas jít. Ještě naposledy spojila jejich rty v jedno, snažila se zapamatovat každý detail, vůni jejího šamponu i dotek ruky na hebkých vlasech. A její hlas, ten si ponese s sebou, bude na něj myslet dnem i nocí. Na její přízvuk i sladké miluji tě, které by od nikoho neznělo stejně.
Ruce v zeleném kabátku ji pustily. Cizinka přikývla, naposledy ji tím pohybem němě ujistila, že je její odchod v pořádku a že jí přeje jen to nejlepší. Znamenalo to pro ni víc než vlastní štěstí v tu chvíli.

Blondýnka strávila ještě několik vteřin pohledem na ženu, do které se zamilovala, a otočila se směrem k nádražní budově. Velké hodiny v jejím štítu jí říkaly, že nemůže otálet. Vykročila pomalým krokem vpřed, nohy ji nesly k cíli, ale jednotlivé kroky ani pohyby nevnímala. Jakmile stála před budovou, otočila se. Doufala, že ještě zahlédne zelený kabátek pod záplavou rusých vlasů a překvapilo ji, že se druhá žena ani o kousek nepohnula. Stála tam, přesně jako před několika minutami, a usmívala se. Věděla, že stále pláče, jenže tak daleko, aby slzy spatřila, už nedohlédla. Zamávala jí na rozloučenou, ona zamávala zpátky. Jako odraz v zrcadle. Jenže na rozdíl od pouhého odrazu, ona se neotočila zády po vzoru ženy před ní. Vyčkávala. Neotočila se dokonce ani ve chvíli, kdy se za batohem zavřely velké dveře a zakryly výhled na všechno, co milovala.

Byla sama se svými myšlenkami a bylo jich tolik, že netušila, které dát přednost. Překřikovaly se, každá se chtěla dostat ke slovu a všechny si připadaly stejně důležité. Za zelenýma očima se o slovo praly výčitky ze sobectví i ze zbabělosti, kvůli které nemohly odjet společně, smutek, pochyby, zoufalství, ale i naděje na lepší časy a vědomí, že se jednoho dne opět potkají.
Poslední myšlenku rusovláska pevně uchopila, nadechla se chladného vzduchu a otočila se k nádraží zády. Nemůže na ni přece dohlížet, mít ji stále u sebe. Bude si muset vystačit se slibem, jenž jí dala a věřila mu. Vrátí se.