Bangtan boys in The Czech Republic

17.

Vzbudí mě příjemný hlas.

„Eli.. Vzbuď se, musíme zavolat tvým rodičům"řekne Tae, a tak otevřu oči.

„Já usnula?"zeptám se, on kývne a pomůže mi vstát.

„Mamka to neví? Kolik je?"zeptám se ho.

„Třičtvrtě na dvanáct večer"řekne a já kývnu. Alespoň, že není ráno.

„Máš jít na recepci za nějakou ženou"řekne a já znovu kývnu.

„Pojď"vybídne mě s úsměvem a chytne mě za ruku.
Dojdeme k postarší paní, která si zrovna něco zapisuje.

„Potřebuji si zavolat"už jsem zjistila, že mám vybitý mobil takže to není dobré.

„Hned vám dám telefon, počkejte prosím"odpoví a začne něco hrabat.

„Jo a Eli? Podplatili jsme všechny záchranáře a policii, aby nic neřekli takže jsme za vodou"usměje se a já kývnu.

„A.. Jak je na tom Jungkookie?"zeptám se po chvíli přemýšlení. Napjatě se na něj podívám.

„Probudil se a teďka spí, ale nechají si ho tu ještě týden. Možná déle.."usměje se a mě se rozzáří oči.

„To je úžasné!"vykřiknu a skočím mu okolo krku. Jsem tak ráda, že se vzbudil.

„To já taky. Jin z toho byl vyřízenej a jak to tak vypadalo tak ty taky"řekne a podívá se mi do očí.

„Hele já si pamatuji, že ty jsi taky bulel jak želva takže toho nech"řeknu mu a on se podrbe na zátylku.

„No já.."

„Není to ostuda. Máš ho rád a jsi jako jeho bratr. Já to chápu"položím mu ruku na rameno a on se na mě usměje.

„Tady máte ten telefon"řekne paní, já se na ni vděčně usměji a telefon si vezmu. Vytočím mamky číslo a počkám. Doufám, že to vezme. Přece jen.. Je dvanáct večer. Ale rodiče chodí spát většinou pozdě.

Mamka: „Ano, tady Rejčková"

Eliška: „Mami, musím ti něco říct"

Mamka:„Eli, je dvanáct večer. Měla by jsi jít spát"

Eliška: „Ale já jsem v nemocnici"

Mamka: „Hele Eli, není čas na vtípky. Dobrou"

Eliška: „Ale mami já si nedělám srandu! Nějaké holky mě málem zabili!"

Mamka: „Eli!"

Eliška: „Dobrý den, tady paní Majerová. Jsem z Hradecké nemocnice. Vaše dcera byla dnes večer napadena a převezena sem"řekne paní, které podám telefon.

Mamka: „Ach bože*vzlyk*.. D-dobře, přijedu tam"

Eliška: „Mami nejezdi. Běž se vyspat. Jsem v pohodě.. Skoro. Vše ti zítra řeknu a vyspím se u té kamarádky. Přece jen není to mé zranění moc vážné. Jen pár řezných ran nic víc. Prosím, nech mě přespat u té kamarádky. Na.. Dám ti jejího otce" podám mobil Taemu a on se na mě vyděšeně podívá.

Eliška: „Dobrý den, tady otec...*pošeptám mu jméno*
Kláry. Vaše dcera je v pořádku, dobře se o ni postarám. Nemáte se čeho bát"

Mamka: „Ale vždyť byla napadena! Chci ji vidět!"

Eliška: „Je v pořádku, budu ji hlídat a zítra se s vámi uvidí. Přece Elišku nebudu posílat takhle pozdě samotnou domů"