Don't call me kitty - First clash [KOREKCE]

*Meg!

,,Abby? Abby, co se děje?" zeptá se vystrašená Meg, když úplně uřícená za sebou zabouchnu dveře a padnu tváří k zemi.

,,Nic. Nic... Jsem v pořádku." zafuním a odplazím se do obýváku na křeslo, kam zapadnu a snažím se popadnout dech. Meg mi okamžitě svým cupitavým krokem donesla sklenici citronády a trpělivě vyčkávala, až se mi trochu zklidní dech.

,,Meg, musíš pryč." vysoukám ze sebe chraplavě, odkašlu si.

,,Cože?" nechápavě si mě prohlédne a starostlivě mi prohrábne zpocené vlasy.

,,Abby, o čem to mluvíš?" zeptá se naléhavě.

,,Musíš pryč. Musíš se někde schovat, dokud ty grázly nevyřídím. Jsi v nebezpečí. Odjeď třeba za Mattem a Callem na pár týdnů." zarazí mě mávnutím ruky a přísným pohledem.

,,Abigail, nikdy jsem z boje neutekla a nemám v plánu to měnit."

,,Ale tohle není tvůj boj, Meg. Budou tě chtít použít proti mně. Prosím, odjeď!" naléhám, ale ona rozhodnutě zavrtí hlavou.

,,Všechno co se týká vás, je i moje starost." usměje se.

,,Takže povídej, co se stalo?" povzdechnu si a všechno jí popravdě vypovím. O tom, co jsem vyslechla od toho muže i mutantů, o tom, co se mi vybavilo z minulosti a i o všech plánech a podrobnostech, které jsem vyzjistila. Meg kývne a odcupitá k telefonu, nastražím uši a zbystřím.

,,Co to děláš?"

,,Zavolám S.H.I.E.L.D." oznámí a zvedne sluchátko, v tu samou chvíli stanu u ní a telefon jí seberu.

,,Ne!" zamračí se na mě, ale musí u toho lehce zaklonit hlavu, jelikož jsem o něco málo vyšší.

,,Abigail Watsonová, vrať mi ten telefon a přestaň se chovat jako malé dítě. Potřebuješ pomoc."

,,Ne. Zvládnu to sama." zavrčím, telefon položím a odejdu se do pokoje převléct.

,,Prostě budeme dělat jakoby nic. Black mist neexistuje a už vůbec ne tady někde v okolí. Ty do toho nebudeš tahat žádný agenty a já to vyřeším, až tě odsud dostanu." zahulákám ze svého pokoje, zatímco si přes hlavu přetáhnu černé tílko a na nohy natáhnu šedé tepláky.

Bosky dojdu do kuchyně, kde Meg něco uraženě kuchtí a s dojatým úsměvem ji chvíli sleduji.

,,Víš, že to dělám pro tvoje dobro." zašeptám a obejmu ji. Ona si jen povzdechne, odloží nůž na prkýnko a objetí mi oplatí.

,,Vím. Jen si pořád nemůžu zvyknout na to, že jsi už dávno samostatná a zvládáš věci sama. A že je někdy lepší tě nechat a nemotat se do toho." zamumlá. Jen kývnu, zazubím se a nabídnu, že oloupu brambory, abych aspoň trochu pomohla.

Následující týden byl naštěstí klid, možná až trochu děsivý klid. Meg mě zrovna poslala na nákup a už snad po sto padesáté mi opakovala, že chce drcený kmín, polohrubou mouku a tvaroh ve vaničce, ne v té máslové podobě.

S protočením očí a snad miliontém ujištění, že chápu oč mě žádá, jsem se konečně vypravila do obchodu, který máme jen necelé dva bloky od domu.

Cestu si užívám, ačkoli bych nejraději běžela, ale to by bylo nápadné a to si teď nemůžu dovolit. Zahnu za roh a seznámím se zblízka s naleštěným čumákem nějaké modré Audiny.

Heknu, když dopadnu na bok, svalím se na záda a vydýchávám vyražený dech. Po chvíli se pokusím vstát a nevnímat pochroumanou kostrč a budoucí velikou modřinu na levém boku.

,,Pane bože! Jste v pořádku? Moc se omlouvám, ten pitomec mě vytlačil ze silnice!" vyskočí ven nějaká zrzavá žena a kontroluje, zda jsem v pořádku. Zastavím jí posunkem ruky a vyškrábu se na nohy. Cítím se lehce malátná, ale pokud dobře vím, vše uvnitř mě funguje jak má.

,,To je dobrý." zahuhlám a pokračuji pomalým krokem do obchodu. Brzy už o ničem kromě modřin nebudu vědět. Ty mrchy fialový se hojí hodně špatně.

Cestou z obchodu jsem si dávala pozor na všechno okolo o mnoho více a domů jsem dorazila už bez dalších srážek. Jakmile jsem však strčila klíč do zámku našeho bytu, zastavilo se mi srdce.

Dveře se samovolně otevřely a mně se naskytl pohled na zdemolovanou předsíň.

Zděšeně se pomalým krokem šourám do hlubin zpřeházeného a zničeného bytu, dokud nenarazím na Meg, ležící v kaluži vlastní krve v obýváku.

,,Meg!" vykřiknu a vrhnu se k ní. Kleknu si a hledám zranění. Víčka se jí zachvějí a ona otevře své modré oči, které nyní mají nádech do šedé.

,,Meg, co se stalo?" vyhrknu přiškrceně, z očí se mi valí niagarské vodopády. Meg mě chytí slabou rukou za rameno a roztřeseně se nadechne.

,,Musíš- Musíš je varovat. Řekni Avengers co na ně ten zloduch chystá. Zaslouží si být varováni, Abby. Zachránili mi život. Nejsou tak špatní... Prosím." zahledím se jí do usměvavé tváře, ve které se ale zračí bolest.

,,Kdo ti to udělal?" fňuknu. Zaslechnu ve svém hlase zvířecí kňučení, které tak nesnáším. Ona se na mě podívá tím pohledem, který jasně dává najevo, že ví, že to vím a je to správná domněnka.

,,Buď opatrná, Abby. Svět je plný nástrah, ale já věřím, že ty to zvládneš. Zachráníš nás. I je. Vím, že ano. Nenávist ustoupí, pozdravuj je ode mne. Hlavně Cala s Mattem." zašeptá a světlo v jejích očích pohasne.

,,Meg... Meg! Meeeg!!!" z hrdla se mi vydere nelidský výkřik a já se zhroutím vedle jejího bezvládného těla. Otřásám se v návalech vzlyků a jediné na co myslím, je pomsta.

Zabiju ho, za všechno co udělal. Bude trpět jak nikdo nikdy předtím.

Nechtěla jsem, ale i přesto jsem si sbalila pár nejdůležitějších věcí, jako je pár fotek, oblek Black mist, zbraně, pár dalších kusů oblečení. Především Callovu mikinu a Mattův přívěsek lišky, což je jeho druhá DNA.

Najdu Megiin návod na to, kdyby se něco stalo, napíšu podle toho pár slov na vysvětlení a prosbu o pořádný pohřeb, který bohužel sama zařídit nemohu. Vím, že jim volala i přes to, že jsem jí prosila, aby to nedělala. Je už taková.

Naposledy se podívám na bezvládné tělo Meg, která mi byla více než jen kamarádkou. Byla to má rodina. Brala jsem jí jako maminku. Popotáhnu, natáhnu si čepici a poté už rychlým krokem opustím tohle místo.

-

Dřepím na zemi v Mattově laboratoři už asi tři hodiny a nevím co mám dělat.

V hlavě mám prázdno, jako kdyby mě někdo vygumoval. V uších mi stále zní Megiina prosba, abych šla za Avengers a varovala je.

Oni si to nezaslouží! Ale co pak tedy znamenalo to, že jí zachránili život? Kdy? Jak? Proč nám to neřekla?

Jestli nelhala, zaslouží si alespoň být informováni o hrozbě. Možná má pravdu, já životy chráním. Nehledě na to, co za lidi to je.

Když jsme si my zasloužili druhou šanci na život, proč by si to nezasloužili i oni?

Chytím se za hlavu, která mi začíná pulzovat bolestí ze všeho toho zmatku, spousty otázek a stále žádných odpovědí.

Musím, Meg si to tak přála. A poslední přání se plní, povzdechnu si. Stále nemůžu uvěřit, že je opravdu pryč.

Vstanu ze studené kachličkové podlahy, uvážu si kolem pasu košili, navléknu se do mikiny, na hlavu narazím milovaného bílého kulicha, kterého mi Meg upletla. Odhodlaně vylezu nenápadně ven.

Strčím ruce do kapes a loudavým krokem se vydám k té odporné budově, co má být nějaký Avengers tower, prý.

Vyšplhám se až na střechu, vlezu dovnitř otevřeným oknem a proplížím se do velké místnosti, kde většina z nich posedává a o něčem debatuje.

Narovnám se v zádech, odkašlu si, abych na sebe upoutala jejich pozornost a nasadím kamennou masku.