RUN

12. Nic to neznamená

Otevřela jsem oči a chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, kde vlastně jsem. Hlava mi sice kvůli včerejší přemíře alkoholu třeštila, ale usmívala jsem se jako blázen. Včerejší noc byla nádherná.

Sluneční paprsky jemně prostupovaly skrz malou škvíru v otevřeném okně. Podívala jsem se na Justina, jak poklidně oddechuje. Prohlížela jsem si jeho vytetovaná křídla na zátylku a další tetování, která měl na zádech.

Byl to strašně krásný okamžik. Nechtěla jsem myslet na Percyho, na Lorraine, na školu, na svůj domov, zkrátka na nic. Chtěla jsem vnímat jenom to, co jsem prožívala v tu chvíli. Čím krásnější mi ale to ráno připadalo, tím větší hrůzu jsem z toho měla. A i když mi to připadalo naprosto nádherné, věděla jsem, že to není správné.

"Musím zmizet," proběhlo mi hlavou.

Zvedla jsem se z postele, potichu na sebe oblékla oblečení ze včera, obula se, popadla kabelku a zamířila ke dveřím. Těsně před tím než jsem dveře otevřela, podívala jsem se znovu na Justina. Nedalo mi to a přešla jsem k jeho stolu. Vzala jsem čistý kus papíru, první tužku, která mi padla pod ruku, a napsala:

Promiň, musela jsem odejít. Nechtěla jsem to krásný zkazit tou střízlivou realitou. Děkuju, Amber.

Papír jsem položila na postel na místo, kde jsem v noci spala, a vyšla jsem z pokoje. Seběhla jsem po schodech a rychle proběhla kolem kuchyně a obýváku.

"Justine?" ozval se jemný ženský hlas.

"Kurva," zašeptala jsem.

Zpanikařila jsem a přidala na tempu.

"Slečno?" ozvalo se najednou přímo za mnou.

Věděla jsem, že teď už útěk nemá cenu.

"Dobrý den, paní Bieberová," otočila jsem se a usmála.

"Amber?" vykulila oči. "C-co tady děláš?" tvářila se překvapeně

"Ehmm..," snažila jsem se co nejrychleji vymyslet nějaké přijatelné vysvětlení. "Včera jsem byla na tom večírku a ztratila jsem klíče, a tak mě Justin nechal přespat tady. Promiňte,"

"Vůbec nic se neděje," mávla rukou. "Pojď si dát něco k snídani," pobídla mě.

"Děkuju, ale já nemám moc hlad," usmála jsem se.

"Tak aspoň kávu," trvala na svém.

"Hrozně ráda, ale bohužel musím běžet. Jedu ke tchýni za malou," znovu jsem ji odmítla.

"Aha, no, nedá se nic dělat. Ale určitě se někdy zastavte s Percym,"

"Zastavíme," přikývla jsem. "Děkuju moc a na shledanou,"

"Na shledanou, Amber," rozloučila se a já vyšla z vchodových dveří.

Představa, že bychom někdy přišli s Percym k Bieberovým na kafe byla tak hrozná, až byla skoro směšná. Rozhodla jsem se jít domů pěšky, protože jsem doufala, že čerstvý vzduch mi na kocovinu aspoň trošku pomůže.

Asi za dvacet minut jsem dorazila domů a zamířila rovnou do sprchy. Celá jsem se umyla, odlíčila, vyčistila si zuby a převlékla se do pohodlného oblečení. V obýváku jsem po sobě uklidila hadry a čistící prostředky, které jsem včera před odjezdem na party nechala ležet na podlaze.

Nabalila jsem si věci, rychle do sebe kopla kávu v naději, že mě aspoň trochu probere a zavolala si taxi. Asi po půl hodině jsem dojela za město k Percyho rodičům.