Zachránci [Avengers]

1.Příjezd

Vyjeli jsme celkem pozdě. Já sama jsem nevěděla do čeho jsem se upsala, ale ten tábor se mi velice líbil. Měl dobré hodnocení na internetu a všichni si ho pochvalovali. Sice ten tábor byl v nějaké veliké budově, ale mě samotné to nevadilo. Vypadal prostě dobře. Měl tam aktivity, které ráda provozuji. Na internetu nebylo psané na jak dlouho tam budu, ale i tak jsem souhlasila. Myslela jsem si, že to bude maximálně na dva týdny jako u normálních táborů.

Při polovině cesty jsem usnula. Byla jsem hodně unavená, nejen že jsem šla spát pozdě, ale i pro to, že jsem se do toho tábora tak těšila...

...Otevřela jsem pomalu své ospalé oči. Byla sice už tma, ale mé oči uviděli osvětlenou budovu která byla nejspíše tábor do kterého jsem právě teď jela, ale při nejmenším jsem nevěřila, že budova bude tak obrovská. Na fotkách vypadala o hodně menší. Tábor byl jen pro dívky od věku patnácti do osmnácti let. Byl to divný tábor, abych řekla pravdu. Tábory na kterých jsem bývala byli normální a hlavně byli pro kluky a holky, což tenhle není. Tenhle tábor se specializuje na sporty a přírodu. Ten tábor jsem si našla sama, ale přihlásili mě tady rodiče, aby se mě aspoň na pár dní zbavili, ale ne že by mě neměli rádi, jen si musí něco vyřešit mezi čtyřma očima a ne šesti a já to respektuji.

"Zlatíčko, už jsme tady." řekne mamka za volantem, a probudí mě s mého myšlení. S úsměvem na ni pohlédnu a auto přejede přes velikou bránu a zaparkuje někde u hlavního vchodu. S neutrálním obličejem vystoupím a přede mnou se objeví paní, která u sebe drží desku s papíry.

"Ty jsi určitě.." na chvíli si čte jména a potom řekne mé jméno. "Samantha, Samantha Carpenter?" nadzvedne tázavě obočí.

"Ano, to jsem já." řeknu čelem k té paní, ale paní mě nejspíše ignoruje a jde za mými rodiči já si mezi tím vytahuju kufr, se kterým jdu ihned k rodičům.

"Pane a paní Carpenter, tenhle tábor je jeden z nejlepších v zemi a pro to doufám, že si odsud vezme Samantha hezké vzpomínky." usměje se a podá rodičům papíry. "Tady to prosím vás podepište, aby tady mohla být Samantha déle než dva měsíce. Je to nutné, protože by potom nestihla všechny táborové aktivity. A hlavně je taková studie, že se novým kamarádům věří až po dvou měsících." řekla a já protočila očima. Velmi zajímavá studie, opravdu. Jsem z ní celá unešená a hlavně opravdu věřím v tu studii.

"Dobrá, pokud to je nutné." řekla mamka dost váhavě a podívala se na otce, který jen přikývl na to, aby to podepsala a za malou chvíli už to měl podepsané už i můj otec.

"Takže teď si tě Samantho vezme na starosti tady vedoucí tábora Magie, která tě provede po celém táboře." řekla ta paní. Otočila jsem se a uviděla jsem usměvavou paní. Vypadala dost sympaticky.

"Tak ahoj." řekla jsem mamce i taťkovi a pevně je objala.

"Ahoj.. Měj se tu hezky." řekla mamka. Pomalou chůzí jsem odcházela k Magie a moji rodiče odcházeli k autu. Naposledy jsem jim zamávala a oni vyjeli směr domov a já zůstala tady.

"Samantho, pojď musím ti ukázat hodně věcí a odlož si tady kufr..." řekla Magie, usmála se. Já si odložila kufr a šla za ní.

"Samantho tady je jídelna.." nakoukli jsme do veliké místnosti, která vypadala normálně jako školní jídelna, popošla dál a řekla, "Tady je odpočinková místnost, jsou tady nějaké hry, knihy a jedna televize." řekla a zase jsme šli dál..

* * *

"Samantho, tady máš svůj pokoj. Tady máš taky kartu od pokoje, aby jsi se do toho pokoje dostala. Snad se tu aspoň trochu vyznáš. A tvůj pokoj má číslo 56 jak vidíš.." usmála se a podala mi kartičku s číslem pokoje. "Doufám, že se ti tu líbí a hlavně ať si tady najdeš nové kamarádky." řekla a odešla. Odemkla jsem si a uviděla normálně dvě postele, dva stoly, dvě židle, dvě menší skříňky a dveře, které patřili koupelně a potom si všimla hnědovlasé holky, která byla začtená do nějaké knihy.