Zachránci [Avengers]

32. Příjezd agentů a pokec s Tonym

Šel jsem polní cestičkou, která byla v hustém smrkovém lese. Viděl jsem obrysy smrkových stromů zahalené do černé barvy, svítil jsem si čelní baterkou mého mobilu, abych viděl kde chodím. Očekával jsem každou chvíli nějakou návštěvu agentů, kteří mě budou mít za nevítaného hosta, který vstoupil na jejich pozemek naprosto nevědomky. Jsem sice nervózní, ale zajímají mě jejich reakce. Nejsem si stoprocentně jistý jestli to vyjde, ale pokud mě vezmou sebou na základnu tak mám vyhráno.

Za nedlouhou dobu už vidím světlomety aut svítící v dáli. Viděl jsem, ale jen světla aut, protože všude kolem nich byl prach ze suché hlíny pod nimi. Auta zastaví šest metrů ode mě, všude kolem mě je prach, že skoro nevidím na vlastní nohy, přesto jsem vypnul mobil a dal ho do mé zadní kapsy kalhot. Po té dám rychle ruce nad sebe, aby věděli, že nejsem někdo, kdo by jim chtěl ublížit. Leflektory z aut a prach, který udělali, když prudce brzdili mě pálí do očí, protože jeden z agentů nechal rozsvícené dálkové světla. Muži z dvou aut vystoupili za malou chvíli. Bylo jich určitě přes deset a všichni na mě měli namířené jejich zbraně a k tomu jsme ani jednomu neviděl do tváře, protože světlomety svítili proti mě. Můj pot mi vyrazil na mém zatylku a já byl čím dál tím více nervózní.

"Kdo jste?!" vykřikl jeden muž, který byl ke mně nejblíže. Byl to jejich velitel, kdo to na mě křičel. "Co tu děláte?! Vy jste neviděl tu značku na začátku stezky: Turistům vstup zakázán!" vykřikl znovu nejméně dva metry ode mě. Popravdě jsem si žádné cedule nevšiml.

"Pe-ter Par-ker." vykoktával jsem přes velikou nervozitu. Nechtěl jsem tak koktat před vycvičenými muži možná i ženami, ale nervozita je pěkná svině.

"Peter Parker?!" zeptal se muž a celého si mě prohlédl od hlavy až k patě, ale při tom na mě pořád mířil svojí zbraní. Muži byli pořád v pozoru, kdyby jsem chtěl něco udělat jejich veliteli.

"A-ano, hledám p-pana Starka." zakoktal jsem znovu.

"Půjdeš s námi." řekl tvrdě. Na nic nejspíše nečekal, vzal mě levé rameno a společně s několika muži jsme nastoupili do prvního z aut, které se otočilo a jelo na základnu před druhým vozem. Popravdě jsem byl rád, že mě vezou na základnu. Můj plán byl splněn, ale cítil jsem se hrozně i pro to jsem měl svoji hlavu pořád u země a nechtěl pohlédnout ani na jednoho z agentů, ale při mém štěstí jsem necítil pohled ani jednoho z agentů, protože nejspíše zjistili to, že jsem naprosto neškodný.

Sice jsem se cítil celkem hrozně, ale dělám to jen z jednoho důvodu. Jen kvůli mé kamarádky o které nevím měsíc nic. Mám o ní hlavně starost a trochu i strach, ale co by se jí mělo stát, když jsou u ní desítky agentů a samotní Avengers?

"Kdo to byl?" zeptal se někdo z vysílačky v autě řidiče. Řidič vzal do ruky vysílačku a řekl: "Jen nějaký kluk. Vypadá nevině a prý říká, že zná Starka." řekl řidič.

"Dobrá, není to náhodou Peter Parker?" zeptal se znovu muž z vysílačky. Při mém jméně jsem nastražil uši více, aby jsem slyšel co nejvíc z jejich rozhovoru.

"Nevím, byl jsem v autě." řekl znovu řidič, ale po té se muž z vysílačky už neozval. Nikdo v autě za dobu cesty na základnu nepromluvil. Byly to maximálně tři minuty, co jsem jeli v autě. Auto zastavilo, všichni muži kromě mě, řidiče a jednoho muže jsme byli v autě. Ten muž mě vzal za rameno, oba dva jsme vystoupili jako poslední a on po té zavřel dveře auta, které ihned odjelo společně s řidičem do garáže. Znovu jsem uviděl ohromnou základnu Avengers s mnoha budovami okolo. To jejich sídlo mi připadalo tak magické, bylo tak obrovské. Vždy se mi zatají dech, když ji vidím. Teď je sice tmavá noc, ale i přes to jsou namířené leflektory na veliké písmeno A.

Šli jsme po schodech k takovým "vchodovým" dveřím do největší budovy. Vstoupili jsme do mohutných průhledných dveří a já uviděl moderní design základny Avengers, navržený do šedých barev. Měl jsem i tu počest vidět ihned deset metrů přede mnou Antonyho Starka, který se na mě šklebí a je nejspíše nemile překvapený, kdo to právě teď vstoupil do jeho základny.

"Přiveď mi prosím vás mladého Parkera tady." řekl Stark a při tom ukázal rukou, aby mě přivedl. Muž udělal a za nedlouho jsem byl u něj. Muž odešel a nechal nás tam s Tonym o samotě. "Ach, Petere, proč si přijel tak pozdě? Nemohlo to počkat do zítřka?" zeptal se Stark. Vyčítavě jsem na něj pohlédl a při tom se na něj trochu zamračil.

"Nemohlo pane Starku, potřebuju odpovědi." řekl jsem pevně, Stark se na mě ledabyle koukl. Připadalo mi, že se se mnou ani nechce bavit.

"Jaké otázky? Nemohlo by to počkat? Že by jsi tady počkal do rána a vše by se vyřešilo." řekl, když udělal pár kroků ode mě. "Nechám tě přespat na gauči v jídelně a ráno se u tebe zastavím a-" nedořekl Stark, protože jsem mu skočil do řeči: "Nemohlo! Na to nemám čas!" vykřikl jsem na něj a on se ke mně otočil. Stark si povzdychl a jeho kroky nesměřovaly k odchodu, ale ke mně.

"Tak dobrá Petere.. Jaké otázky?" zeptal se Tony trochu kostrbatě a dost nerad. Sám dost dobře věděl, že bych ho nejspíše otravoval do doby než by on sám vybouchl.

"Co se to do háje děje? Proč jste se mi neozvali přes jeden měsíc? Je Sam v pořádku? Můžu ji vidět?.." chrlil jsem na něj otázky, které mě zajímali nejvíce, ale Stark mě zastavil.

"Počkat, počkat počkat. Petere vše má své důvody." řekl a při tom jemně nakrčil nos.

"Jaké důvody? Přeci jsme se domlouvali na tom, že se mi budete aspoň každý týden ohledně Sam aspoň psát blbé 'vše je v pořádku'." ohradil jsem se.

"I to má vše své důvody. Musíme v tom mít systém, protože kdyby všichni na základně věděli vše, tak by byl systém v háji a to platí i pro tebe Petere. I ty jsi v nějakém systému a ten systém mi nařizuje, abych ti nic neříkal." pokrčil rameny Tony a při tom se ušklíbl.

"Takže žádná spolupráce? Žádná týmová práce nebo tak nějak? Jak tedy mohou tedy fungovat Avengers bez spolupráce?" zeptal jsem se Tonyho a ten si jen těžce povzdychl.

"Teď nemám na tvé pubertální nálady čas Petere. Až zítra ti všechno povím.. Prozatím tady počkej, budeš spát na gauči v jídelně." řekl Tony a při tom si nervózně prohrábl své vlasy na zátylku. Něco mi tajil.

"Prosím, pane Starku. Do rána nemám moc času-.."

"Ne, Petere. Už jsem řekl, že nemám na ty tvý nálady čas." odsekl Stark.

"Chci aspoň vidět Sam." řekl jsem Tonymu.

"To teď nemůžeš, vše ti řeknu až ráno." řekl nakonec Tony.

"Dobře.." řekl jsem. Normálně jsem se vzdal! Proč? Do háje? Proč?

"Tak jo, víš už kde je jídelna? Je tam deka, tak si tam lehni na gauč." řekl Tony se zazubením. "Nahoru po schodech, vpravo uličkou, znovu vpravo a tam by jsi měl vidět jídelnu i s televizí a gaučem." křičel Stark přes celou síň, když ode mě odcházel pryč...