Dramione 2 | CZ

Aurelia?

"Ta Aurelia je docela hezká" řekl Theo a Daphné, která se vrátila z ložnic přiťakala s Theem.

"Je zajímavá" a všichni jsme se podívali směrem k Astorii. Astorie totiž nikdy neřekla nebo nedala náznak toho, že by někdo byl fajn nebo dokonce zajímavý.

"Opravdu Astorie?" Zeptal jsem se a upřímně jeem to chtěl vědět.

"Válka všechny změnila, i mě" klidně řekla a všichni stále na ni měli vykulené oči.

"Tak to se divím" řekl odněkud Blaise a všichni leknutím nadskočili.

"Kde si byl celej den kámo? Hledali jsme Tě všude"

"Byl jsem utužovat vztah s hlavní Primuskou" ledabyle řekl a usedl vedle Mě. Mé srdce udělali tak třikrát otočku a pak se zastavilo.

"Válka asi opravdu všechny mění.." řekl jsem spíš pro sebe, ale Blaisovi to neuteklo.

"Náhodou už předminulý rok jsme byly kamarádi, je fajn" a do široka se usmál.

"Nezdá se být tak špatná" vytáhla se z pod gauče Pansy a všichni s hlasitě rozesmáli.

"Můžete mi prosím říct, kde se tu dá najíst?" Řekla odněkud Aurelia a všichni jsme již po druhé uskočili leknutím.

"Dneska tady, zítra jinde" mrkl na ni Theo a ona se znudeně svalila na pohovku vedle Thea.

"Jo a kde?" Pochybovačně řekla a Theo ji jednoduchou formulkou vykouzlil obrovské táci s hromadou jídla.

"Mmm, tak tohle si nechám líbit" a nandavala si kusy jídla na talíř, které Theo ještě dočaroval.

A tak se zmijozelové bavili, jedli a vyčkávali na lidi, kteří měli pomalu přicházet.

Zatím jedna nebelvírčanka o pár chodeb dál si vybírala oblečení, které by si mohla na Theovu oslavu vzít. Nechtěla nic vyzívavého a ani nic, co by vyjadřovalo šedou myšku. Proto zvolila černé, uplé šaty nad kolena s výkrojem po straně. Výstřih měla lehce hluboký, přesně tak, aby ji hezky tvarovala prsa.

Připojila se ke své zrzavé přítelkyni, která na sobě měla bílé, rolákové šaty do půlky stehen. Doplnila je stříbrnými šperky což já zvolila zlaté.

Společně jsme vyšli do tmavého sklepení, kde nás mile překvapili barvy všeho druhu. Oslava byla už v plném proudu a tak jsme se připojili ke stánku s pitím. Zvolili jsme na začátek jen jablečný džus, kterého tu bylo opravdu málo, ale co si budem, zmijozelé bez alkoholu? Dobrý vtip.

"Docela to tu žije" pověděla překvapeně Ginny a já přikývla na souhlas. Opravdu to tu žilo, byly tu snad všechny koleje a to jsem si myslela, že zmijozelové nemají rádi Havraspár ani mrzimor, natož Nebelvír, ale asi válka opravdu všechny změnila. Myslím, že mezikolejní vztahy vzkvétají a to opravdu rychle.

Z ničeho nic jsem na sobě cítila dost nepříjemný, chladný pohled, bála jsem se docela otočit. Ale otočila jsem se. A ztratila se v bouřkově modrých očích. Jako poprvé. Jeho bouřkově modré oči mě naprosto odrovnali, paralizovali mě a já nebyla schopna ničeho. Pohybu, dechu. Do té jsem se k němu chovala klidně, ale stačil jediný hlubší pohled a všechno okolo mě zmizelo, všechna má klidnost. A zbyly jen vzpomínky, bolestivé, ale i krásné.

Z myšlenek mě kdosi vyrušil voláním mého jména a tak jsem se otočila a tam stál Blaise se svým přiblblým úsměvem a já si oddychla a byla upřímně ráda, že přišel.

"Zrzovlásko, můžu si moji kudrnatou čarodějku vypůjčit k tanci?" Obrátil se na Ginny a ta jen odsekla se slovy, že její jméno ne Ginny a ne zrzovláska a pak tiše zamumlala, že jo, že se stejně nudí.

A tak jsem s Blaisem šla tančit. Byla to pomalá a poměrně dost klidná píseň, tančili jsme s písní - pomalu a ladně.

Blaise mi pořád něco vtipného šeptal do ucha a já se pořád uchechtávala. Věděl, jak mě rozesmát, opravdu. Pokaždé jsem se jeho vtipům nedokázala přestat smát a každou chvilku mé plíce běhali zamnou. Každou chvilkou jsem se doslova dusila smíchem, ale jinak, příjemně. Byla to upřímná radost a štěstí, nic mezi tím ani míň.

Když píseň dohrála, oba jsme se přesunuli k pití, ale tentokrát jsem si dala ohnivou whisky. Horká, sladká tekutina. Cítila jsem jak mi proudí v krvi. Uvolnění.

"Šla bych zase tancovat" a fakt jsem chtěla, bylo to pro mě jako ráj, ale někdo mě zatáhl. Otočila jsem se a tam stál. Ten kvůli kterému jsem pobrečela noci a doufala, že tu nebude. Ale asi je jasné, že tu bude, když je jeho přítel. Myslela jsem, že všechny city jsem k němu pohřbila někam daleko, ale ne. Někde tam pořád byly a nešli ukrýt, šli na povrch jako láva, která se brzy přelije. Vyvrcholí.

Vzal mě za ruku a táhl mě doprostřed provizorního parketu. Byla to pomalá a až moc romantická píseň na mě, ale bylo to zvláštní. Jiné? Nepopsatelné. Ano, nepopsatelné.

Unášeli jsme se po parketu jako by jsme tam byly jen my dva. Jako tehdy na tom plesu. Jako tenkrát, co jsem si užívala v domnění poslední tanec s ním. V tu dobu jsem věřila, že ho vidím naposledy.

Absolutně mi přestalo fungovat všechno logické myšlení. Mé srdce dělalo stále dokola salta a můj dech? Nebyl žádný. Doslova jsem zatajila dech a pomalu jsem přestávala vědět, že nějaký dech existuje.

Sakra. Píseň skončila a já se snažila logicky přemýšlet, ale momentálně mi to bylo prd platné.

A vlastně. On odešel, nechal mě tu zmatenou se zástavou srdce.

A najednou jsem cítila všechny ty vzpomínky jak se mi berou do hlavy. Moje mysl se zaplnila každou vteřinou našich společných vzpomínek a nešlo to vypnout, jelo to samo a pořád nová a nová vzpomínka.

Po dlouhém znehybnění jsem došla k pití a řekla si, že se dnes opravdu opiju. Potřebuju to.  Jako alkoholik svůj alkohol, jsem ho potřebovala také i když jako abstinent. Teda skoro abstinent.

Dopelhala jsem se k pití a začala pít jednoho panáka za druhým než mě opět někdo vyrušil.

"Ano Blaisi?"

"Jsi v pořádku?"

"Ano, asi ano"

"Kdyby Ti něco udělal, řekni mi to. Pro jednou bych zapomněl, že je můj přítel. Chová se teď dost jinak"

"Děkuju Blaisi, kdyby něco dám Ti vědět, ale nemyslím si, že to bude potřeba" tohle Blaisovi já se mi líbí. Ochraňovatelský.

"Jsi skvělá žena a nezasloužíš si, aby Ti někdo ubližoval" ano, tohle mě dojalo. Musela jsem ho nutně objat. Opravdu mě tohle dojalo a tak nějak uvnitř potěšilo.

Dál jsme se bavili o všem možném. O škole, knihách, jeho životu v Londýně, kde má rodné sílo a na oplátku jsem mu říkávala spousty výletů, které jsem zažila s rodinou. Na spoustě místech byl i on, což mě upřímně dost překvapilo, ale aspoň jsem se mohla s ním bavit o tom jaké to je a je jiné, když zo prožívá jeden a když dva. Zapomněla jsem na ty vzpomínky, na tu bolest a oddávala se ohnivé whisky a Blaisovi.

O kus dál se samotný blonďák nalíval alkoholem jelikož měl potřebu zahnat špatné myšlenky a zároveň jednu otevřenou pochopit. Proč tak udělal? Potřeboval to. To bylo jasné, ale popíral to v sobě. V tu chvíli jakoby ho někdo vedl a vinil za to někoho z přátel, určitě si z něj udělali dobrou srandu. A nebo ne?

Přisedla si k němu Aurelia, která tu moc lidí ještě nepoznala, jen Draco s Theem ji padli do oka, ale Theo zrovna byl s přáteli a jediný Draco byl volný. Ten překvapeně vzhlédl k mladé čarodějce, která mu pověděla, že si potřebuje s někým popovídat a že zvolila jeho. Draco nebyl nejdřív moc rád, ale pak usoudil, že bude. Zapomene aspoň na to, co ho dlouho trápilo a teď to vzešlo na povrch. I když jen na chvilku, ale chtěl se na chvíli odreagovat a tak se bavil s novou čarodějkou zmijozelu a vcelku si padli i do oka.

Tak a je tu nová kapitola:) Chtěla jsem zkusit psát trošku jiným stylem, tak snad to někomu nebude vadit. Užijte si kapitolu, Klár❤️