X.

583 33 0
                                    

DAMON PŘESTAL NOŘE psát a ji to nevadilo. Ale připadala si zlá, což ji také nevadilo, ale bylo ji jasné, že mu to vadí. Proto mu napsala, že se omlouvá, ale že ji ujel autobus a pak neměla čas, protože musela jet s její mamkou a Liz na nějaký výlet, což se ji to odpoledne vymstilo, protože ji tam opravdu vzaly. Byla domluvená, že se sejde s Dylanem, ale ten pochopil, proč nemůže přijít. Ale na otázku, co celý den bude dělat ji zpráva nepřišla.
Po výletě, který obsahoval nějakou památku, na kterou si Nora už ani nevzpomněla, protože byla duchem mimo, a dlouhou procházku je pozvala Liz na oběd na mexické jídlo. Nora nemohla skrýt své nadšení - celou dobu se mračila. Seděli u velikého stolu a jedli něco ostrého a lehkého, protože dnes bylo obzvlášť dusno.
„A kde máš toho svého chlapce z Harvardu?" zeptal se ji pan Sánchez.
„Netuším," pokrčila rameny a její mamka sebou trhla, když Nora ignorovala zmíňku o „svém chlapci".
Liz zastleskala. „Tak jak to mezi vámi je?" zeptala se zvědavě, ale Nora nevěděla, jak odpovědět.
S Dylanem nechodila. Aspoň zatím ne, ale to, co mezi nimi bylo, nebylo jen přátelství. Věděla ale, že k Bailymu cítí něco víc, než je pouhý flirt nebo něco víc, než cokoliv, co kdy cítla k Damonovi. Když pomyslela na Damona, vzpomněla si na ta prázdná slova, která mu řekla. Jak lehce ji to šlo vyslovit. Ale kdyby to měla říct Dylanovi... to bylo něco iného. Věděla, že je ještě brzy něco takového říct nebo cítět, ale ono se to stalo. Nebyla to jen nějaká letní zamilovanost a ona si tím byla sto procentně jistá, jen nevěděla, co přesně má očekávat od tohoto léta a co přesně očekává Dylan.
Když Nora mlčela, Tanya rychle, než Liz mohla pokračovat dál ve vyptávaní, řekla: „Už asi půjdeme."
„Kam byste šly?"
„Musím si něco vyřídit."
Nora okamžitě vstala. „A já spěchám."
Liz ji sjela pohledem a Tanya se rozpačitě usmála. „Na shledanou , pane Sánchezi."
„Ale to-"
Pan Sánchez svou manželku přerušil. „V pořádku. Užijte si den." usmál se, postavil a podal jim oběma ruku. „Na viděnou."
„Mějte se." mávla na ně Nora a spolu se svou matkou odešly dřív, než Liz vybuchla.

...

Nora přišla na pláž, kde měla sraz s Dylanem odpoledne. Už bylo sedm hodin a ona se procházela podél pobřeží a přemýšlela nad tím, co Dylan celý den dělal, když v tu chvíli ji přišla od něj zpráva. Jsem před hotelem.
Nora se usmála na dispej. Já na pláži.
Tam, kde jsme byli domluveni?
Jo. odepsala mu.
Jsem tam do 5ti minut.
Nora se znovu usmála a běžela k silnici.
Dylan zastavil a Nora si od něj vzala přilbu. Sedla si za něj, objala ho a ptala se ho, kam jedou, ale on ji to nechtěl prozradit.

...

„Pochybuju, že se tu může chodit." šeptla Nora, ale lezla dále za ním. „Je tu vysoký plot, kde jsou ploty, tam se nesmí."
„Kalifornie," tiše se ji zasmál. „Proč mluvíme potichu, když jsme tu sami?"
„Ještě navíc, když je ten plot tak vysoký..." pokračovala.
Dylan zakoulel očima. „Polez sem."
„Bude fakt nenápadný, když půjdeme brankou."
Dylan vytáhl z kalhot klíče. „Ne, když vypneme kamerový systém."
Nora si začala googlit. A četla: „Plot je napojený na detektory pohybu a celý prostor je pod dohledem kamer." Pak se podívala na Dylana. „Okamžitě nás chytí policie."
„Neříkala jsi, že jsi pro každou srandu?"
„Jo, když se nejedná o to, že se nedostanu na vysokou."
Dylan pokrčil rameny a vstoupil do budovy vedle plotu. Nora uslyšela, jak příroda kolem ni ztichla.
„Má tu být takové ticho?" zeptala se ho.
„To, co jsi slyšela byla jen elektronika a vysílače." řekl a přešel k brance, kterou otevřel. „Víš, jak jsem ti říkal o svý mámě a Hollywoodu?"
Nora přikývla.
„Na tomto místě se koná bezpočet scének a máma musí zařizovat, aby se nic nepoškodilo a tak." řekl a otevřel bránu. Pomalu vstoupil a když se nic nestalo ani po pěti minutách - neslyšeli ani žádné sirény -, pobídl ji. „To pojď, Kalifornie." Nora pomalu přistoupila k němu a Dylan ji táhnul dál. „Takže má odsud klíčky."
„Pokud to někdo zjistí, nebude mít tvoje máma problém?"
Dylan pokrčil znovu rameny. „Nikdo to nezjistí." řekl a sedl si na zem doprostřed písmene H. „Pojď sem."
Nora si vedle něj sedla do tureckého sedu. Rozhlédla se kolem nich a až teď ji došlo, jak vysoko jsou a jaký je tu krásný výhled. Světla pod nimi svítila jako malé žárovičky na Vánočním stromku.
„Jde odtud vidět váš dům?"
Dylan ukázal někam do dálky. „Vidíš tam - pod tím kopcem - ten žlutý barák?"
Nora se zářivě usmála. „Nejde přehlédnout."
„Úplně nahoře jsem měl pokoj. Teď tam spí sestra."
„Vídáte se?" zeptala se Nora. „Studuješ na Harvardu a v létě, když máš možnost být s rodinou, cestuješ za přátely." vysvětlila.
„Já s mamkou moc dobře nevycházím, ale každý večer nebo noc jedu spát domů k sestře do pokoje a pozorujeme nápis Hollywood."
Nora se usmála. „To je hezký."
Dylan ji objal kolem ramen. „Tohle je hezký." Nora se usmála a naklonila se k němu. Dlouze ho políbila a on ji pohladil po zádech. Mezi polibky ji řekl: „Tohle je hezký."
Nora se usmála a on se přesunul k jejímu krku. Nora si lehla na záda a nechala se zasypávat polibky. Dylan si na ni lehl a přidržoval se lokty vedle její hlavy. Nora ho objala a řekla: „To by bylo hezký."
Pomalu přesunula ruku k jeho pásku na riflích a rozepnula ho. „Ono to bude hezký." Vzdychl Dylan.

𝗖𝗔Waar verhalen tot leven komen. Ontdek het nu