Láska je sestrou smrti I.✔️

|VŽDYCKY BUDEŠ MOJE DCERA|

/27.12. 1977/

Augustus Rookwood usedl ke svému stolu, který stál v jeho pokoji ve Zmijozelu. Vytáhl z šuplíku péro z husy a také našel inkoust. Zhluboka se nadechl a přemýšlel, jak by asi mohl psát dopis nafoukaný, egoistický a narcistický Poberta z Nebelvíru.

V první chvíli ho napadlo, že ani jeden z Pobertů by rozhodně nemarnil čas ničím jako psaním datumu a místa. Tak to tedy vynechal. Poté pomyslel na to, že tahle střelená partička si říká přezdívkami - což Gusovi přišlo velmi dětinské.

Takže tedy začal.

Milý Tichošlápku,

Fajn, oslovení měl. Byl na sebe tak pyšný. Ještě vymyslet zbytek dopisu a bude to mít z krku. Musel se pochválit. Bál se, aby Black nepoznal třeba jeho pozměněný slovosled, slovník nebo například písmo. Zhluboka se nadechl a bedlivě si prohlížel, zda je jeho rukopis dostatečně ledabylý, jak si ho Gus vždycky představoval.

píšu ti, abych se ujistil, že tě Rosierka ještě nechala naživu, protože zrovna já vím, jak ty umíš člověka nasrat. Ne, dělám si srandu. Píšu ti, abych se zeptal, jestli ten sex s tou čistokrevnou kravkou stál alespoň za to.. jestli k němu teda došlo. Proto ti vlastně píšu, jménem všech Pobertů, protože nás všechny zajímá, jestli dáš teda Srabusovi novoroční pusinku.

Měj se hezky, brácho, a ozvi se nejdříve, jak můžeš!

Dvanácterák

Několikrát si dopis pořádně přečetl, ale nějak furt s ním nebyl spokojený. Četl ho již po šesté a sám sebe i dokonce přesvědčil, že tento dopis napsal ten nebelvírský chytač Potter. Následně vytáhl obálku, po ní dopis precizně vložil, olízl čárku, která k tomu byla určena a dopis zapečetil. V tu chvíli ani nemyslel, že by se tohle mohlo profláknout nebo že by se snad mohlo obrátit proti němu. To ho vůbec nenapadlo.

Před očima jenom viděl, jak se dopis dostane do ruky Cassiopeie a začne Siriuse Blacka nesnášet. A v tu samou chvíli sám sebe viděl vedle ní - vlastně to myslel, že jemu bude brečet na rameno. A tyhle myšlenky zastínily ty, které by mohly jeho - podle něho - naprosto dokonalý a bezchybný plán.

°°°

Gracelyn Rosierová, blonďatá žena, jež dvanáct a půl roku zpátky neviděla svoji nejstarší dceru, Annabeth, si právě oblékala svůj černý kabát a pohlédla na sebe do zrcadla. Jak si se svojí nejlepší kamarádkou a zároveň švagrovou slíbila, tak tedy učinila.

Vydala se hledat svojí ztracenou dceru, kterou už tak dlouho neviděla. V životě by jí nenapadlo, že už Beth vyhledala její prostřední dceru, Margaret. Také se bála situace, že svojí překrásnou dceru nepozná.

Její soukromý mudlovský detektiv, kterého se najmula, jí přesně zjistil, kde její dcera momentálně bydlí. Jakmile to zjistila, že Annabeth se usídlila u Holland parku v Londýně, což nebylo zase tak daleko od Hyde parku, vymazala tomu detektivovi paměť, aby se náhodou někdo o jejím honu na zatracenou dceru nedozvěděl.

Vytáhla tedy svou hůlku a mávla s ní. V zápětí se po ní slehla zem, neboť se přemístila do Londýna k Holland parku. Rozhlédla se po okolí a vzpomněla si, že přesně po těchto dvou parcích - Holland a Hyde - vozila Annabeth, když byla ještě v kočárku.

Málo kdy se stalo, že by bylo v Anglii slunečno. Léto 1949 se ovšem vyznačovalo tím, že typické anglické deště spíše ustupovaly slunečným dnům, při kterých, když se člověk podíval na oblohu, spatřil vymetené nebe bez sebemenšího mráčku.

Dvaadvacetiletá Gracelyn Rosierová před sebou vozila hluboký sněhově bílý kočár, ve kterém se skrývala její malinká dceruška - Annabeth. Zrovna nedávno oslavila svoje první narozeniny a na její hlavince se jí leskly její zlatavě blonďaté vlasy. Druhé dítě Gracelyn a Eduarda bylo samozřejmě velmi očekávané, i když ne tak moc, jako to první.