sienna

XIII. make it real

Byl to ten druh rána, kdy člověka stíhá pochybnost celého dne. Nebe je plné šedých mraků, venku se nepohne ani lísteček, je dusno a divný pocit hlodá a hlodá.

Přesně ten druh rána, kdy vám všechno padá z rukou a člověk si připadá naprosto neschopně.

Přesně ten druh rána, který ze všechno nejvíc nesnáším, protože vím, že se stane něco velkého. Buď obrovská senzace nebo kolosální průser. A proč to nesnáším? Protože mně se ještě nikdy nestala senzace.

Prvním náznakem té divnosti, se stal Chase, který se poprvé po sakra dlouhé době neukázal. Pokračovalo to tak, že mi přišla textovka, že Axl pro mě nepřijede. Jezdí pro mě od doby, co má řidičák. Respektive dva měsíce na to, protože jsem si nejdřív musela být jistá, že opravdu řídit umí a nemachruje.

Musela jsem tedy hodit prdelí, abych stihla dojít pěšky. Mám to dvacet minut cesty. Prvních několik hodin se neslo v ospalé náladě. Učitelé jakoby byli otrávení tím, co učí, takže jsme koukali na dokumenty nebo jen opakovali. Nikdo nezkoušel, žádná písemka. Takový ten sakra divný klid před bouří.

Na oběd jsem skoro sprintovala, abych konečně viděla Axla a mohla si s ním promluvit. Taky jsem si chtěla odchytit Aidena a oznámit mu, že se s ním svezu domů a mám v plánu se tam chvíli zdržet. A rozhodně jsem se chtěla Elliota zeptat, co to včera do háje bylo.

I s obědem chutnajícím trochu jako polystyren a trochu jako kečup, jsem se posadila k našemu stolu a málem vyskočila z kůže, když někomu na druhé straně jídelny upadla sklenička. Axla jsem poznala už z dálky, ale tvářil se jinak, než bych čekala. Mračil se na mě, jako bych mu snad něco udělala. Začala jsem přemýšlet, jenže mě opravdu nic nenapadlo.

,,Ahoj." Usmála jsem se a postavila se v očekávání ani nevím čeho. On mi jen kývnul na pozdrav a odložil tác. Následně mě beze slova objal a posadil se.
,,Tak jo." Prohodila jsem a taky se posadila.
,,Taky se mám dobře dneska. Jo díky, taky ti to sluší. Ne, promiň, dneska nemůžu. Můžeme jít ven zítra." Začala jsem, když už pět minut nepromluvil.
,,Promiň. Já jen... Proč se na Kylie vlastně zlobíš?" Zamrzla jsem na místě a jen na něj chvíli nevěřícně zírala. Že by tohle byl ten průser?

,,Prosím? Asi jsem ti špatně rozuměla. Ne, vlastně ne. Pomátl ses?" Vyjekla jsem a odsunula talíř.
,,Jen se zeptala. Uznávám, že ne zrovna chytře, ale byl to jen nevinný dotaz." Nakrčil obočí a já si až teď všimla tý zrádkyně sedící o dva stoly vedle. Bedlivě nás pozorovala a uždibovala z oběda.

,,Budu dělat, že jsi tohle nikdy nevyslovil. Prosím, nepleť se do toho. Nechci se hádat. Ne s tebou." Unaveně jsem si promnula čelo. Jak můžu být unavená? Vždyť nic nedělám.
,,Sienno. Je to tvoje nejlepší kamarádka. Postavila se za tebe před Evelyn a má tě ráda. Já vím, že lidem nedůvěřuješ, ale jí by jsi už mohla. Zraňuje jí, když si jí pořád držíš od těla. Nevěřila, že by jsi jí o Sethovi řekla, tak to prostě udělala takhle. Nemůžeš to prostě přejít?" Zněl skoro zoufale. Jeho ruku jsem z ramene setřásla. Když jsem mu odpovídala, v očích se mi hromadily slzy, které jsem byla odhodlaná nevypustit.

,,Axle. Je to můj bratr. Já.. Já o tom nechci mluvit s nikým. Jen se svou rodinou, která o něm mluvit odmítá. Strašně moc to bolí. Jsem z toho už unavená a když mi to připomene před hromadou lidí, myslíš, že to pomůže? Neměla jsem ani možnost se s ním rozloučit. Nemám kam za ním chodit. Mám jen debilní vzpomínky, u kterých se bojím, že jednoho dne zmizí. Že přestanou být reálné. A víš co je nejhorší? Jel tím autem kvůli mně."

Ticho. Stále se prohlubující ticho. Tvářil se smutně, ale odhodlaně.
,,Se mnou o něm mluvíš." Pronesl to jako ten nejlepší argument a já mohla jen smutně zavrtět hlavou nad jeho nechápavostí.
,,Ty jsi rodina." Odpověděla jsem a zvedla se ze židle. Talíř v jedné ruce, batoh v druhé.